Přišel mi krásný dotaz. Podobných mi chodí hodně, ale tenhle byl tak niterný a upřímný, že jsem se rozhodla jej se svolením autora zveřejnit i se svou odpovědí. Možná pomůže i ostatním, které trápí stejné myšlenky.
„Dnes od rána na Vás myslím. Né, nebojte, jsem šťastně zadán, nechci se seznamovat 😀 ale vaše povídání mi nedá klidu. Každý den několikrát myslím na Vaši práci, váš přístup k dětem a obecně na Vaši filozofii, ale jelikož jsem již velice „zralý“ otec 7letého syna, pořád se nemohu zbavit toho, co jsem byl naučen a JAK jsem to byl učen a stále se to ve mně pere. Moc mě to mrzí. Nevím, co s tím. Syn je na domácím vzdělávání od 1. třídy, je podobný jako Váš, od 5 let mluví plynule anglicky, počítá, čte… Pořád si nevím rady hlavně sám se sebou. Jak jste to dokázala přehodit v hlavě tu výhybku? Mimochodem, jde Váš projekt nějak podpořit, nebo se do něj více zapojit? Přeji ať se Vám daří…”
„Milý …, já tu výhybku přehazuju už 19 let, od chvíle, co se mi narodil první syn. 🙂 Myslím, že je to nikdy nekončící práce na sobě. Je to cesta. Možná to není – nebo aspoň ne pro všechny – prosté jednorázové přehození výhybky, ale každodenní rozhodování o tom, kudy se na dalším rozcestí vydat. Ani náhodou nejsem dokonalá a vu bec nemám pocit, že bych byla na konci cesty, nebo že bych vždycky dělala všecko tak, jak bych si přála. Ani omylem! Součástí té cesty podle mě musí být laskavost. Ke druhým, ale i sama k sobě. Netýrat se za to, že jsem udělala chybu (to moc neumím, v týrání sama sebe jsem přeborník, to byste nevěřil!), ale snažit se ji napravit a neopakovat. A tak pořád dál, den za dnem. Dělat to, co mi dává smysl. Je to jako jít na vysokou horu. Jdu a jdu, přeju si dojít na vrchol, ale zároveň vím, že na něj možná (spíš velmi pravděpodobně) nikdy nedojdu. Nevyru stala jsem v bezpečném, respektujícím a podporujícím prostředí. Mám v nitru velké černé díry, které tam už budou napořád. Nemá smysl snažit se je zaplnit, spíš je přijmout, obejmout, opečovat. Milovat sebe sama. Když nemáme rádi sebe, nemu žeme dávat skutečnou bezpodmínečnou lásku ani nikomu jinému. To jsou věty, co? 🙈 Bohužel to pořád neumím, ale jak říkám – vím, kam jdu, vím, kam směřuju.
Samozřejmě byly v mém životě chvíle, které se tomu přehození vyhýbky dost blížily.
Třeba úplně na začátku – setkání s konceptem Respektovat a být respektován. Dnes už mám pocit, že nic z toho nepotřebuju, prostě stačí s dětmi žít, chovat se k nim jako k lidem, kterých si vážím, k vzácným hostům, kteří mě poctili svou přítomností, díky nimž se učím, rozvíjím, pracuju na sobě.
Pak byly knihy jako Koncept kontinua, cokoli co jsme dali sem.
A můj milovaný John Holt. Jeho kniha Teach Your Own, dneska už je přeložená i do češtiny jako Učte si své děti sami, mi dala největší dávku odvahy a přesvědčení, že svoje děti už nikdy nechci do ničeho nutit. Ale všechny jeho knihy – začala jsem Proč děti neprospívají, Jak se děti učí,… jsou to nejlepší, co jsem kdy k tématu četla. Plus Peter Gray a všecko co jsme za dlouhé roky nacpali na www.SvobodaUceni.cz.
Pak 2 roky práce učitelky ve státní školce. To mi dalo přesvědčení, že už nikdy nechci být v systému. Že ten systém je nemocný, zlý, ubližuje všem – dospělým i dětem.
No a moje vlastní děti. Nejlepší učitelé, co jsem kdy potkala. Naladit se na ně, vítat zpětnou vazbu od nich, neustále se ptát, proč reaguju tak, jak reaguju, kde to má kořen (vždycky je to nějaká moje bolest z dětství). Nechat se vést dětmi. Zpomalit na jejich tempo. Naslouchat jejich moudrosti nezkalené a nezkažené donucováním, hodnocením, souzením.
Jo a podpořit: nevydělávám nijak, jen z dobrovolných příspěvku , tak kdyby se vám chtělo měsíčně posílat nějakou částku, budu velmi vděčná: https://detijsoutakylidi.cz/podporit/ .”
Děkuju vám všem, kdo se mnou jdete cestou respektu, důvěry a svobody sobě i dětem.
Děkuju vám všem, kdo se mnou jdete cestou respektu, důvěry a svobody sobě i dětem.
