Většinou se lidi diví, že mám děti s tak velkými časovými rozestupy. Já jsem ráda. Kdybych nebyla, nic by se tím nezměnilo, takže jsem radši ráda. 🙂
Když se narodil Daniel, bylo mi 22 a byla jsem někdo úplně jiný, než jsem teď. Lucii jsem porodila ve 28 a Astrid ve 39. Nepřestává mě fascinovat, kolik mě toho tihle 3 lidi učí a jak moc můžu díky nim růst. Nebo se o to aspoň snažit.
Ty velké časové rozestupy vnímám jako skvělé v tom, že si můžu každé z dětí naplno užít. Taky to má jednu další nespornou výhodu: puberta a dospívání přichází v různou dobu. Právě teď, když s Lu začíná občas trochu zmítat obří rychlostí vyvíjející se mozek, je Dan už celkem vyklidněný a předvídatelný. 🙂 Až tahle fáze nastane u Astrid, budou už obě starší děti dospělé.
Taky je boží pozorovat je všecky tři spolu. Pro Astrid je Lu zdrojem naprosté extáze. 😁 A velký brácha je ochraňující a pečující. Byl takový i k Lu. Dokáží se sice navzájem od srdce seřvat, ale většinou je s nimi – a mezi nimi – spíš sranda.
Nevýhodou asi může být to, že mají kvůli rozdílnému věku různé potřeby, ale i to je vlastně super, protože máme možnost pokoušet se je slaďovat. On pak člověk často objeví netušené možnosti. 🙂
Teď to zas vypadá, že žijeme na růžovém obláčku. Vůbec ne! Hysterčím většinou hlavně já. 🙈 A děkuju svým dětem, že mě i přesto mají rády. ❤️
A jak to máte vy? Děti rychle za sebou, nebo podobně jako já? A jak si to užíváte? Zajímají mě vaše poznatky, zkušenosti a fotky!
Už máte placku DĚTI JSOU TAKY LIDI? Nemáte? A chcete? Tak jo. 🙂 Objednávat můžete tady.
