Symptomy traumatu nejsou věcí „volby“ nebo „síly vůle“. Trauma je poškození nervového systému. Tělo na toto zranění reaguje tím, že rekalibruje svůj vnitřní varovný systém. Záchvaty paniky, úzkosti, noční můry, vtíravé myšlenky, podezíravost, výbuchy vzteku, strach a obavy či stažení se do sebe jsou běžné příznaky, které tělo používá, aby se udrželo v bezpečí. Nic z toho není vědomou volbou; jsou to vše reakce nervového systému, tělo reaguje reflexivně.
Vztahy nevyhnutelně spouštějí nevyřešené trauma z dětství. Vztahy v dospělosti vyžadují určitou úroveň emoční intimity a závislosti, podobně jako náš vztah s pečující osobou v dětství. Pokud nás naši pečovatelé zneužívali nebo zanedbávali, můžeme nyní zažívat silný strach z toho, že se k nám bude náš partner chovat stejným způsobem. Téměř nikdy to není vědomý proces, Tělo spíše reaguje tím, že se člověk ve vztazích stane příliš závislým nebo uzavřenějším, což je chování, které se u nás vyvinulo v dětství jako forma ochrany.
Trauma může způsobit, že mylně interpretujeme chování druhých. Trauma nám zanechalo hluboce zraňující základní přesvědčení o tom, kdo jsme, a o naší hodnotě (tj. nejsem hodna lásky, nikdo mě nemůže nikdy milovat, jsem bezcenná, nikdo mě nechce atd.). Podvědomě pak hledáme důkazy o tom, že tato základní přesvědčení musí být pravdivá. Výsledkem je, že si mylně vykládáme nebo vnímáme něčí jednání jako záměrně zraňující nebo jako akt zrady, protože nemůžeme skutečně uvěřit, že by nás někdo mohl mít rád nebo o nás stát.
Lidé, kteří zažili vývojové trauma, mají často hluboký strach z opuštění nebo odmítnutí. Strach z opuštění se často vyvine v reakci na bolestivé nebo traumatické zážitky v dětství. Lidé s takovými strachy mohou neustálé vyžadovat potvrzování citů k nim, vypadat žárlivě nebo se projevovat závisle. Protože základní přesvědčení, které si vytvořili v dětství, jim nepravdivě říká, že jsou ze své podstaty nemilovatelní a že je každý nakonec opustí, je jim zatěžko uvěřit, že jejich partnerovi na nich může skutečně záležet.
Zranění ve vztazích jsou zranění jako každá jiná a je třeba k nim takto přistupovat. Pokud si vy nebo váš partner zlomíte nohu, pravděpodobně budete často mluvit o tom, co je třeba k vyléčení, o stavu zranění a o tom, co můžete udělat, abyste jej podpořili. Vztahové zranění se v tomto ohledu neliší. Chodit na terapii, připojit se k podpůrné skupině, navštěvovat kurzy a/nebo otevřeně diskutovat o traumatu a jeho dopadech, to vše může výrazně zlepšit váš vztah s partnerem i vaše zdraví.
Nezpracované trauma z dětství má vždy vliv i na vztahy v dospělosti. Vše, co “víme” o vztazích, si neseme ze vztahů s primárními pečujícími osobami a z typu citové vazby, kterou jsme si k nim vytvořili.
Partnerský vztah nás může uzdravovat, ale může nás i ničit. Zejména pokud žijete stejně jako já s C-PTSD, pak se tyto dvě polohy mohou střídat. Je velmi náročné žít s hluboce traumatizovaným člověkem, tím spíš, že málokdo z nás vyrostl v ideálním prostředí a tedy je schopen zdravě regulovat své vlastní emoce a zvládat i silné emoce partnerovy. Zároveň je pro někoho, kdo silné trauma nezažil, naše intenzivní utrpení plně nepochopitelné. Chvíle, kdy to váš partner “nezvládne”, křičí na vás nebo vás dokonce napadne, mohou být fatálním potvrzením vašeho sebeobrazu z dětství: nikdo mě opravdu nemá rád, nezasloužím si lásku. Je úplně jedno, co ví váš racionální mozek; vaše traumatizované tělo má jasno.
Trauma se pak ve vztahu kupí jedno na druhé. Každá další partnerova reakce na vás nebo vaše na něj může posilovat zranění, které jste si vzájemně způsobili. Cesta z bludného kruhu ven může být těžká.
Díky výše jmenovaným zdrojům vám dnes posílám alespoň kousek do skládačky, kterou možná právě vy nebo váš partner potřebujete číst, abyste si místo neustálého vzájemného zraňování mohli zkusit dát to, co skutečně potřebujete a po čem ve chvílích silných emocí voláte: lásku, bezpečí a přijetí. Přeju vám, aby to fungovalo co nejčastěji.
Zdroje: Morgan Pommells- psychoterapeutka, Film- Moudrost traumatu, Kniha- Tělo sčítá rány od Bessela van der Kolka, Knihy Gabora Maté, Knihy Petera Levina, Knihy Daniela J. Siegela, John Bowlby a teorie citové vazby a Má kniha Děti jsou taky lidi
