(Video najdete pod textem.)
Velmi často se mě ptáte, jak na technologie. Omezovat? Neomezovat? Jak o nich s dětmi komunikovat?
Kdo mě znáte nebo sledujete už delší dobu, víte, že něco jako omezování čehokoli komukoli nemám ve svém slovníku a článků i videí na tohle téma u mě na blogu a YouTube kanálu najdete několik. Dneska se chci dotknout jiného tématu: proč technologie děti tolik přitahují a co jim přinášejí?
1. Prostě je to baví. Koho ne? Internet, sociální sítě, online hry, videa,… svět je obrovský a hlubiny webu jsou snad bez hranic. Vždycky je kam jít dál, vždycky je kam kliknout, můžete zkoumat donekonečna. I my dospělí se učíme pohybovat se neznámými místy, ať už těmi ve fyzické podobě, nebo právě online. Já třeba u sebe cítím občas velkou frustraci z toho, že nikdy nemůžu přečíst, vidět, poslechnout všechno. FOMO, možná to znáte taky. My jsme ale jiná generace než naše děti. Ty se už narodily do doby, kdy telefony skoro nedáváme z ruky. Že něco nějak působí na nás vůbec neznamená, že na jiné lidi nebo naše děti to působí stejně.
2. Když nám někdo nastaví hranice zvnějšku, jak je můžeme objevit sami? No, nemůžeme. Když vás zavřu do krabice, nebudete se umět pohybovat ve světě bez ní. Jakmile z ní vylezete, stejně si musíte nové prostředí ohmatávat a zkoumat, co je pro vás dobré a co nikoli. Kolik času je zrovna pro vás ještě fajn trávit online a co už je moc? Když nedostanete možnost jít až do extrému (což může být extrém jen pro lidi okolo vás), nikdy nepoznáte, co vám už dobře nedělá. Je ale asi fajn mít blízko člověka, který vám pomůže se ve svém vnitřním světě a svých pocitech vyznat.
3. Pokud máte pocit, že vaše děti tráví na technologiích moc času, ptejte se: proč mi to vadí? Jaké vlastní strachy v tom mám? Ale taky: nezažívají moje děti v reálném světě něco, v čem jim není dlouhodobě dobře? Co když necítí moc nad svým životem, a proto mají potřebu unikat do online světa, kde mají naopak moc nad vším? Opravdu mohou cítit, že mají svůj reálný život ve vlastních rukou? Ovládají ho dostatečně? Nebráním jim v něčem, co bych klidně mohla pustit? Neomezuju je příliš svými vlastními strachy? Netlačím na ně někde moc nebo je naopak zbytečně nebrzdím?
4. Necítí děti ze mě, že vlastně nechci, aby byli tolik na technologiích? Některé děti na tyhle naše pocity, které ani nemusíme verbalizovat, reagují právě tím, že se tím víc drží v online světě. Možná mají strach, že jim to chceme vzít, možná je jim nepříjemný náš, byť nevyslovený nátlak.
5. Co je pro vás nejdůležitější? Vyhrát nad dětmi? Prosadit svou? Nebo je to možná spíš vztah s nimi založený na oboustranné důvěře, úctě a respektu? Pokud to poslední, vede k tomu cesta upřímné a otevřené komunikace. Komunikujte svoje strachy. Zkuste nebýt manipulativní a citově nevydírat. Mluvte v první osobě.
„Cítím strach, protože nevím, jak čas strávený na mobilu působí na náš mozek. Nevíme to nikdo, technologie jsou tu s námi teprve krátkou dobu. Důvěřuju ti, že dokážeš poznat, kdy už je ti z něčeho nepříjemně. Důvěřuju ti, že nasloucháš svému tělu a duši. Kdybys cítil/a něco, s čím si nebudeš vědět rady, jsem tu pro tebe.”
Taky můžete mluvit o vlastních zkušenostech s technologiemi.
„Když trávím hodně času na Facebooku, cítím pak v sobě takový neklid. Po nějaké době už mi není příjemně, potřebuju změnu. Jak to vnímáš ty?”
Zkuste nehodnotit a nesoudit.
„Vypadá to, že tě ta hra moc baví. Chceš mi ji ukázat a povídat mi o ní?”
Když budete alespoň nějaké chvíle, kdy je online, trávit společně s dětmi – samozřejmě pokud chtějí – můžete se toho o nich hodně dozvědět. O těch hrách, ale hlavně o svých dětech. A můžete jim pomoci mluvit o pocitech, které se třeba objevují.
6. Závislost. Když o ní mluvíme, o čem se vlastně bavíme? Co to pro vás znamená? Čeho se bojíte? Ptejte se sami sebe. Zkoumejte svoje strachy a to, odkud pocházejí.
Co je vlastně příčinou závislosti? Jak byste chtěli, aby ostatní jednali s vámi, kdybyste cítili, že jste na něčem závislí? Co by vám pomohlo? Byly by to zákazy a omezování? Nebo by to bylo spojení s někým, kdo vás neodsuzuje, neshazuje, ale přitom je ochoten vám pomoci, jak jen to půjde?
Aby bylo jasno: neříkám, že máte v dětech pěstovat závislost na technologiích. Nicméně jsem hluboce přesvědčená o tom, že máme-li s dětmi vztah založený na důvěře, úctě a respektu, je riziko vzniku závislostí minimální. Doporučuju na YouTube vyhledat Ted talk o závislosti od Johanna Hariho, mně osobně dává velký smysl.
A jak to máte vy? Omezujete technologie sobě, partnerovi, dětem?
Video:
