Jestli si někdo myslí, že svoboda vede k lenosti, nejspíš zapomněl, jak příroda lidi naprogramovala.
Stačí se podívat do milionů let historie. Lidé se nerozvíjejí díky tomu, že je někdo do něčeho tlačí, ale spíš tlaku navzdory.
A nebo stačí pozorovat miminka a malé děti.
Dávno předtím, než na ně nastoupí někdo s institucemi, učebnicemi, nucenou „socializací”, tlakem, odměnami a tresty, hodnocením a známkováním se toho naučí tolik a tak obtížného, že můžeme prostě jen zírat a nechat se vést jejich energií. Tenhle proces trvá celý život, nezabijeme-li to, s čím se rodíme: vnitřní motivaci.
Proč jsme zapomněli, že takhle prostě lidi fungují? Proč tolik toužíme ostatní ovládat a diktovat jim, co se mají učit, kdy, s kým a jak? Proč se tak strašlivě bojíme svobody a přitom po ní sami toužíme?
Toužíme po svobodě a zároveň po bezpečí – proto chceme ovládat to, co se děje okolo nás. Tyhle dvě věci se ale zdají být v protikladu. Ve skutečnosti podle mě nejsou. To, co pokládáme za bezpečí, je totiž ve skutečnosti iluze.
Pocit bezpečí nám zvnějšku nemůže zajistit nikdo. Je to pocit. Je náš. Nosíme si ho každý v sobě. Ale některým z nás ho v dětství vzali, takže jej musíme teď složitě hledat. Ale už jsem vám prozradila, že si myslím, že nikde venku ho nenajdeme.
Okolí nás může vést, doprovázet a podporovat na naší cestě, nebo nám ji dokonce ukazovat. To skutečné bezpečí, důvěru k životu a k lidem, k tomu, že svět je ze své podstaty extrémně proměnlivý a nevyzpytatelný, ale my máme moc nad svými životy a nad tím, jak na věci, co se dějí reagujeme, nicméně musíme hledat uvnitř sebe. Tam někde se skrývá naše síla a pocit bezpečí.
