Tahle otázka padá velmi často. Jak na besedách, tak ve zprávách od vás.
Mám za sebou už 20 let rodičovství a roky veřejného vystupování s troufalými myšlenkami – třeba, že děti jsou taky lidi. 😄 Slyšela jsem toho už hodně, dostala desítky mailů s nadávkami, četla tisíce nenávistných komentářů. Beru to jako skvělou příležitost k učení se. K tomu, abych vnímala, co skutečně cítím já, jestli jednám na základě svých vnitřních hodnot, nebo pod tlakem okolí a pod vlivem zranění z vlastního dětství.
Dneska už se mi prakticky nestává, že by se mě něco dlouhodobě dotklo, pokud nejde o nejbližší lidi. Chápu, že všichni máme svá traumata z dětství, která většinu lidí a jejich chování pořád ovládají. Když se na ně dokážu podívat touhle optikou, je snazší je nesoudit a zároveň vědět, že jejich řeči vůbec nijak nesouvisí se mnou, ani s mými dětmi, ale jen a pouze s těmi, kdo hovoří.
Čím jistější jsem si sama sebou a tím, že nebrat dětem moc nad jejich životy vnímám jako správné rozhodnutí, tím méně do mě někdo rýpá. Okolí nám vždycky zrcadlí to, co nemáme vyřešeno sami v sobě.
Držím vám všem palce a posílám sílu a objetí. ❤️
Dává-li vám smysl to, co dělám, prosím, podpořte mě.
P.S.: Už brzy budou trička DJTL! A to dokonce hned 2 varianty na výběr! Těším se moc. 🙂
