Když moje děti nechodí do školy, nepřipravuju je tím o něco?
Samozřejmě, že ano.
Přijdou třeba o brzké ranní vstávání, UHO ze školní jídelny, častou nemocnost, nevyžádané hodnocení od cizích lidí, pár fyzicky i psychicky nezdravých návyků pro život,… 🙂
A teď vážně: při naprosto každém rozhodnutí v životě si něco vybereme a o něco přijdeme. Vždycky. Bez výjimky. Když pojedu autem, přijdu pro tentokrát o jízdu autobusem nebo vlakem. Když si dám k obědu pizzu, přijdu dnes o chuť steaku.
Důležité je, že jsou to moje volby. Že jsem si vědoma toho, že můj život, čas a moje tělo je jen moje, jen já rozhoduju o tom, co s tím vším udělám. Stejně tak moje děti. Kdyby chtěly chodit do školy, budeme společně hledat školu, která by jim vyhovovala. Když do školy chodit nechtějí, nechodí tam. A vědí, že cokoli z toho mohou kdykoli změnit. Mají moc nad svými životy.
Bezmoc je jeden z nejvíce stresujících a potenciálně traumatizujících pocitů, jaký může lidská bytost zažít. Vede ke vzteku, agresi, nebo naopak k rezignaci, odpojení od sebe a podřízení se. Přesto celým generacím dětí neustále bereme moc nad jejich životy. A pak se divíme, že reagují agresivně, nebo se z nich stávají dospělí, kteří hledají vůdce…
Naopak děti, které vědí, že na důležitá rozhodnutí týkající se jejich životů mají ony samy ten největší vliv, jsou si vědomy toho, že zodpovědnost leží na nich. Když je s ní necháme zacházet už odmalička, naprosto přirozeně to pak umějí i později. Nemusí je to nikdo učit, protože si samy vždy berou takový díl zodpovědnosti, kterou chtějí a unesou.
