Necítím potřebu před nikým obhajovat to, jak žiju.
Necítím potřebu někoho měnit.
Žiju nejlépe, jak umím. Jsem na cestě. Jestli to někoho inspiruje nebo mu to dává smysl či cítí sounáležitost, jsem moc ráda. Pokud ne, nevadí. Píšu a točím, protože nemůžu jinak, chce to ven.
Žiju tak, jak žiju, protože potřebuju žít v souladu sama se sebou, se svými hodnotami. Času, kdy mi se sebou nebylo dobře, už bylo dost.
Pokud existuje něco zvnějšku, co mě žene psát a točit, pak jsou to děti. Sama jsem uvnitř v mnoha ohledech zůstala dítětem. Cítím je. Cítím jejich bezmoc, strach, zahanbení, touhu po bezpodmínečném přijetí a lásce rodičů. Cítím jejich frustraci a bolest. Přála bych si, aby se jejich rodiče rozvzpomněli na svá vlastní dětská zranění, léčili je a nepředávali štafetu bolesti dál. Ale to už jsme zpět na začátku: necítím potřebu někoho měnit. Prostě mám jen přání a žiju nejlépe, jak umím.
