Před pár dny jsme seděli v jednom parku v Lisabonu u kafe a najednou se pár metrů od nás ozval hrozný křik. Automaticky jsem se otočila a uviděla asi tříletou holčičku a její maminku. Holčička měla odrážedlo a evidentně na něm moc potřebovala jet opačným směrem, než chtěla jít maminka. Křičela hodně, ale fakt hodně nahlas a bylo to dost blízko venkovního sezení kavárny, kde jsme byli my i hodně dalších lidí. Chvíli se přetahovaly o odrážedlo, jak se jí maminka snažila přesvědčit, aby šla jejím směrem. Holčička celou dobu nepřestávala křičet.
Když jsem svědkem podobných situací, většinou ve mně hrkne a trochu se bojím, že přijde násilí. Strašně mi nedělá dobře vidět dospělé bít děti a v Česku jsem toho bohužel svědkem dost často. Stejně jako křiku, neschopnosti se ovládat, psychického nátlaku, vydírání, manipulace. Jasně, jsme taky lidi a možná se nám všem něco z toho občas přihodí, ale důležité je, že to dělat nechceme, pracujeme na sobě a neobhajujeme nic z toho jako skvělou výchovnou strategii. V zemích jako je Španělsko a Portugalsko jsem to ještě neviděla. Netvrdím, že se to neděje, nevím, jak to lidé mají doma, jen prostě sděluju své zážitky.
Zpátky k příběhu. Tahle maminka s holčičkou mluvila rusky. Celá situace trvala nejméně 20 minut, možná déle. Holčička křičela a křičela, maminka ale nezvýšila hlas ani jednou, zůstala v klidu. Neslyšela jsem, co holčičce říká, ale bylo evidentní, že na ni není nijak agresivní. Bylo to obdivuhodné a hrozně mě to potěšilo. Maminka prostě s holčičkou byla. Čekala, až přejdou silné emoce, a že trvaly dlouho! Neřešila, co si o nich myslí lidé sedící v parku nebo kavárně. Na tomhle místě je třeba říct, že v zemích jako je Portugalsko je tolerance k hluku a dětem obecně prostě větší než třeba v ČR. Hlasití jsou tu tak nějak všichni a moc nezažívám, že by se někdo díval zle na dítě kvůli tomu, že dělá hluk. Je to dítě a projevuje se přirozeně, teprve se učí empatii a tomu, jaké zvyky a chování společnost, v níž žije, toleruje nebo vyžaduje.
Holčička se asi po 20 minutách pomalu uklidnila a vesele s Astrid obíhala rybníček s kachnami. Strašně mě to celé potěšilo. Ten pocit, když člověk zvládne takhle náročnou situaci bez křiku a všeho toxického chování je nádherný. Nejen pro mě, když se mi to podaří, ale i když jsem jen svědkem toho, že to zvládl někdo jiný. Když jsem viděla tu nádhernou veselou holčičku, a její maminku, nemohla jsem si pomoct a šla jsem ji podpořit. Řekla jsem mamince, že jsem jí jen chtěla vyjádřit podporu. Že vím, jak náročné to je. Že pocházím z ČR a tam často vídám, že rodiče dětem prostě dají na zadek a hotovo. Že píšu blog o respektujícím rodičovství a že je skvělé to vidět naživo. Děkovala mi. No, zaslzely jsme obě. A obě jsme si asi odnesly fajn zážitek toho, že je nás takových víc a podporujeme se.
Prosím vás, jen aby bylo jasno: v žádném případě netvrdím, že v ČR je všechno hrozné a v zahraničí skvělé, ani náhodou! Bohužel je ale smutnou realitou, že fyzické i psychické tresty Češi v různých průzkumech schvalují a praktikují víc, než jiné národy. Ještě upozornění: já osobně nedělím lidi na národy nebo cokoli jiného, ale pro potřeby tohoto sdělení jsem to udělala, asi rozumíte.
A závěr? Jsem šťastná, že jste! Že v tom nejsem sama. Že je nás víc a víc. Že se umíme podporovat a dokonce tolerovat, že nejsme všichni ve stejném bodě cesty, jak se ukázalo i na první podpůrné skupině. Děkuju vám. Když vás potkám, obejmu vás. Tak teď posílám aspoň virtuální objetí a sílu do dalších dní té úžasné i náročné cesty s dětmi. ❤️
