Když vnitřně cítíte, že jste tlačeni do něčeho, co se vám protiví, dokážete říct NE? Když je něco v rozporu s vaším přesvědčením, když to v hloubi duše nechcete udělat, umíte ve vymezit? Nebo si řeknete něco jako: „No, tak když mu jednou vyhovím, nic se nestane, prostě se přinutím.“ A stojí vám to skutečně za to? Jak se cítíte, když někomu vyhovíte i navzdory své intuici, vnitřnímu hlasu, přesvědčení, morálce,…? Co to udělá s vaším vztahem k sobě a k ostatním lidem?
Souhlas. V angličtině možná přiléhavěji: consent. V principu jde stále o totéž. Důvěřuju sám sobě, že to, co cítím, je oprávněné? Vždyť přece tolikrát předtím, v dětství, mi tolik lidí tvrdilo, že to, co cítím, nemá žádnou váhu. Velcí lidi věděli líp, co je pro mě dobré. Řekli mi, co je dobře a co je špatně. Řekli mi, jak se mám a nemám cítit. Moje potřeby a pocity nebrali v úvahu, nebo jim nerozuměli. A já se nakonec naučila pochybovat o všem, co cítím a potřebuju.
Bude mě mít tenhle člověk ještě rád, když odmítnu? Musím se přizpůsobit, abych byla přijímaná. Nepřipomíná vám to něco?
Když se před jakoukoli interakcí ptáme dětí (lidí!): „Můžu…?“, dáváme jim tím najevo, že přijímáme fakt, že jejich tělo patří pouze jim, a že respektujeme jejich pocity, potřeby, rozhodnutí i odmítnutí (!). Dostane-li se nám zamítavé odpovědi, je na nás, abychom s tím naložili. Je to NÁŠ problém, ne problém druhého člověka.
Může se nám to později u našich dětí velmi vyplatit, a to nejen v oblasti sexu, která vás, dovolím si tipnout, při čtení napadla…
Může vám to připadat absurdní, ale ptávala jsem se od malinka své nejmladší dcery: „Můžu tě přebalit?“ Samozřejmě, že mi nejdřív neodpovídala slovy. Ale cítila mě a já ji. Důvěřovala mi, že pro ni chci to nejlepší. Dávám si velký pozor, abych toho nezneužívala. Snažím se nikdy s ní nebojovat, nepřeprat ji, i když ještě dlouho budu silnější než ona. Někdy to vyžaduje obrovskou práci sama na sobě, je to strašně, ale strašně náročné. Ale jsem hluboce přesvědčená, že to stojí za to.
Starších dětí se ptám třeba:
„Můžu se s tebou vyfotit?“
„Můžu tě obejmout?“
„Dáš mi kousnout?“
„Můžu si půjčit tvoje…?“
Někdo může namítnout: „Proč bych se jich měl/a ptát na souhlas? Jsou to MOJE děti, žijí v MÉM domě a nejsou schopné samostatně fungovat. Dokud bydlí u mě, budou dělat, co jim řeknu. Myslím to s nimi dobře!“
Takový přístup může vést k tomu, že děti si zvyknou, že je „normální“ být ovládán někým jiným. Mnohým z nich se může narušit, nebo přímo zmizet spojení s jejich potřebami a emocemi. Zvyknou si buď poslouchat, nebo rebelovat či hledat cesty, jak se ovládání vyhnout pomocí manipulace nebo lží. Nebudou možná schopny komunikovat své potřeby asertivně, protože si jich buď nebudou vědomy, nebo je budou považovat za nedůležité a irelevantní. Později mohou nabýt dojmu, že nejsou dostatečně dobré, že jediné vztahy, které mohou mít, musejí být založeny na ovládání jednoho člověka druhým.
Nečekáme-li na souhlas, předáváme dítěti zprávu, že naše potřeby a pocity jsou důležitější než ty jejich.
Chceme-li, aby naše děti vyrostly v dospělé, kteří rozumějí sami sobě, a tím i ostatním lidem, mají zdravě nastaveny své vlastní hranice a nepotřebují ovládat jiné, pak nevidím jinou cestu, než začít sami u sebe a u svého chování k nim.
P.S.: Fotky mých dětí, které používám na blogu a při besedách, sdílím na sociálech nebo poskytuju k rozhovorům… ano, touché… Dana a Lucky se vždycky ptám, jestli a jaké fotky můžu použít, u Astrid si už teď s tím, jak přibylo sledujících, taky dávám pozor a zakrývám jí obličej nebo ji fotím zezadu. Často nad tím přemýšlím. Po jejím narození jsem měla plán, že ji nikde vystavovat nebudu, dokud mi k tomu nedá souhlas. Neudržela jsem se. Mea culpa. Vždyť jsem vám říkala, jak strašně je to těžký…
