Nedá se říct, že bych byla vděčná za jeden konkrétní okamžik. Spíš jejich sled, ve kterých byl můj muž pro mě tím, kdo mi ukazuje bezpodmínečné přijetí a lásku. S ním jsem si mohla projít skrze své vnitřní peklo a vynořit se na druhé straně. Za peklem není ráj, ale každodenní cesta plná trní a pochybností, ale každý krok se počítá.
Vztah s našimi dětmi nám ukazuje cestu. Je jim dnes dvacet, čtrnáct a tři roky. Prošla jsem v rodičovství mnoha zákrutami a narazila na spoustu slepých uliček. Dnes cítím, že jsem doma. Ve svobodě, nenásilí, úctě a respektu. Tak je mi dobře a dětem také. Když spolu mluvíme a já vnímám, že se mnou komunikují otevřeně a beze strachu, dává mi to obrovskou sílu.
Bývaly ale doby, kdy mě moudrost a laskavost mého muže zahanbovaly, protože jsem měla dojem, že nikdy nemůžu být tak „nad věcí“ jako on. Neseme si z dětství často nelichotivý a nereálný sebeobraz, který si stále dokola potvrzujeme, dokud neprohlédneme skrz vrstvy výchovy a institucionalizace až ke své duši. Duši dítěte, které kdysi potřebovalo lásku a přijetí, ale dostávalo se mu spíše nevyžádaného hodnocení, příkazů, zákazů a zlehčování nebo odmítání jeho pocitů. A tak se zatvrdilo.
Tohle zraněné dítě v nás pořád je a zlobí se na celý svět. Dokud nedostane šanci prožít všechny své emoce, i ty, za něž se nejvíc stydí, v bezpečném prostředí. S někým, komu důvěřuje, kdo jej neopustí, nesoudí a netrestá. Jako to ukázal mně můj muž.
Díky, Martin Šíp a Heroine.cz
