Dostala jsem tenhle dotaz a opakuje se často. Dítě, které je vychováváno s respektem a úctou vnímá respekt a úctu ve vztazích jako normu. Právě proto přesně pozná chvíli, kdy už někdo překračuje jeho hranice a vnímá to jako neakceptovatelné. To je podle mě dobře. Vždyť kolik z nás vyrůstalo v tom, že dospělým se neodmlouvá a vzepřít se jejich požadavkům je nemožné. Pokud jsme to udělali, přišel trest. A kolik z nás má dnes problém říct vlastní názor před „autoritou”, obává se říct NE, i když ví, že něco nechce nebo dělá věci jen proto, že nechce čelit následkům v případě odmítnutí? Kolik z nás své hranice vlastně ani nevnímá, protože nám byly od malinka narušovány?
Pokud si ale dítě z domova nenese vzorec řešení konfliktů silou a mocí, jak mu pomoci se vymezit ve chvíli, kdy do něj půjde nějaké jiné dítě? Začíná to už velmi brzo. Od roka, dvou, tří let na hřištích a pískovištích. Tam býváme s dětmi a tam jim můžeme ukázat jiný způsob chování. Když se něco takového děje u nás, třeba nějaké dítě mé dítě uhodí nebo se k tomu chystá, v první řadě zajistím bezpečí svého dítěte. Například si stoupnu mezi něj a „agresora”. Můžu napřáhnout ruku směrem k „agresorovi” a říct důrazné NE. To je v podstatě skoro vše.
Moje dítě mě vidí, slyší a přebírá vzorce mého chování. Pokud je potřeba situaci vysvětlit, pomůžu dítěti pochopit, co se stalo a nahlas přemýšlím o tom, proč se to mohlo stát. Například: Chlapeček si asi taky chtěl hrát s tou lopatičkou, co teď máš ty, a nezná možná jiný způsob, než si ji chtít vzít silou. Když si chci půjčit něco, co má někdo jiný, můžu k němu přijít a zeptat se, jestli mi to půjčí. Když odmítne, nezbývá mi, než se s tím smířit, tyhle hračky jsou tu pro všechny. Jsou pak tisíce situací, které bychom mohli rozebírat jednotlivě, třeba co dělat, když nějaké dítě mému sebere jeho věc. Chce to dost diplomacie, ale vždycky jde všecko vyřešit bez násilí.
Když je pak dítě starší a dostává se do podobných situací beze mě, už je většinou schopné to zvládnout bez problémů. Ví, že jeho tělo patří jen jemu a nikdo na něj bez jeho souhlasu nesmí sahat. Ví, že agresi se může bránit jasným vymezením hranic: tohle NE. Pokud to nepomůže, pak ví, že přiměřená (!) obranná agrese k odvrácení útoku (ne pomsta) je naprosto v pořádku, a že pokud situaci nezvládá, je dobré říct si o pomoc dospělého. Být respektující rozhodně neznamená, že se necháte napadat! A o tom bude taky jedno z dalších videí ze seriálu Argumenty zastánců bití dětí.
