Bydleli jsme loni touto dobou týden v jednom hotelu na Moravě. Na snídani jsem si tehdy všimla několika rodin s malými dětmi, mezi 1-4 roky. Asi aby se rodiče v klidu najedli, postavili před děti mobil s puštěnými pohádkami. Vzpomněla jsem si, že to vlastně v restauracích vídám docela často. Jednou jsem dokonce na Tenerife potkala paní vezoucí kočárek s asi ročním dítětem, na kočárku byl připevněný držák na mobil obrácený k dítěti a v něm puštěná nějaká videa
V žádném případě to nepíšu proto, že bych ty lidi odsuzovala. Ale napadlo mě při tom, že přesně tihle rodiče možná za pár let budou svým dětem spílat, že tráví moc času na technologiích.
Astrid chce objevovat svět, stejně jako všechny ostatní děti. U snídaně chvíli sedí a něco jí, pak si jde vybírat něco jiného, chvíli pobíhá, potom chce jít na hřiště. Chce to všecko dělat s námi. Asi by bylo jednodušší před ni postavit mobil, a když si ho sama vyžádá, většinou jí vyhovíme. Ale snažím se jí ho nevnucovat jen proto, abych já měla klid.
Nebo takový dudlík. Dřív se mu říkalo šidítko a je to myslím přiléhavější název. Miminko chce prso, jenže ho chce hodně často. A my to nezvládáme, takže mu nabídneme… šidítko. Náhražku. Opět: nikoho neodsuzuju! Dan i Lucka dudlíky měli, a když byla Astrid miminko, byla jsem někdy tak zoufalá, že jsem jí dudlík taky nabídla. Ona byla ale vždycky miminko s názorem, jak říká Martin, takže se jen ještě víc naštvala, že ji chceme opít rohlíkem. Jak se ale musí cítit děti, které dudlík přijaly, a za pár let je rodiče odsuzují za to, že ho „ještě mají”?
Slýchám to každou chvíli:
„Ty jsi ale ostuda! Vyndej ten dudlík! Vždyť už jsi na to velký!”
Je mi vždycky hrozně smutno za ty děti. Ony kdysi dávno toužily po prsu a těle maminky, dostaly gumovou náhražku, a teď jsou zostouzeny za něco, za co vůbec nemohou.
Nebo plenky. Zjednodušují nám život. Vyrábějí se pořád lepší modely a výrobci se předhánějí v tom, která plenka udrží dítě déle v suchu. V pohodě, ale proč tedy potom peskujeme děti za to, že je ještě pořád nosí?
Nejde o to, že by bylo něco z toho „špatně”. Na špatně a dobře už dávno nehraju. Hraju jen na to, co mi dává smysl v souladu s mými hodnotami, se vztahy, jaké chci mít a životem, který chci žít. Nehodlám nikoho soudit, každý máme ke svému jednání nějaké důvody a je jen na nás, jak se sami se sebou popasujeme. Píšu to celé jen proto, že prostě jsem a asi vždycky budu na straně dětí.
