Lucie Vidovićová je socioložka a sociální gerontoložka. Vede několik vědeckých projektů, které se věnují problematice stárnutí jako výsledku celoživotního procesu. Ve videu mluví o dvou takových projektech, které tematizují trauma a jeho dopady na kvalitu života ve vyšším věku.
Objevuje se téma traumatu i v životě seniorů? Proč jsou někteří senioři osamělí a čeho na smrtelné posteli nejvíce litují? Má smysl pokoušet se uzdravit své vztahy i ve vysokém věku?
Z rozhovoru:
„Ať řešíme cokoli, tak se u traumatu vždycky skončí. Bohužel všechny ty cesty sociálních problémů často přes nějaká traumata nebo k nějakým traumatům vedou. My v současné chvíli řešíme dva takové projekty, které by se toho mohly týkat. Ten jeden je RESTABUS, což je takový akronym pro snahu poprvé v ČR popsat rozsah týrání, zneužívání a špatného zacházení se seniory a najít nějaké řešení pomocí restorativní justice. Což je nový přístup, v rámci snahy vyrovnat se s problematikou nejen trestných činů, ale právo i specifik, které jsou v té oblasti týrání seniorů. A druhé téma, je mezinárodní projekt dalších sedmi zemí, který koordinujeme. Kdy se bavíme o takzvané sociální exkluzivní ze sociálních vztahů, což je takový širší koncept, než běžná osamělost.“
„Na druhou stranu mě vždycky fascinuje, když mluvím s pečujícími nebo když čtu jejich svědectví. A tam nezřídka se objevuje svědectví o tom, jak velmi špatně se ty rodiče k těm dětem chovali. A ty děti stejně dneska cítí tu morální potřebu o ně velmi intenzivně pečovat, poskytovat jim i bazální péči. Když to řeknu na plnou hubu, tak utírat zadek. A mluví o tom, že ti rodiče jsou dodnes velmi zlí, že jim nadávají, dalo by se říct i týrají, nejsou vděční za tu péči, a ty děti přesto jsou zaťaté a tu péči poskytují.“
„A právě v tom druhém projektu Genpath, kde řešíme tu osamělost, jsme se snažili vytvořit jakési vzorové lekce pro studenty nebo žáky na základních školách, právě v rámci konceptu nenásilné komunikace, protože vidíme, že je potřeba začíst strašně brzo. Že nikdy není pozdě, i v tom stáří to stojí za to. Když kolegové dělali výzkumy, čeho lidé na smrtelné posteli litují, tak jsou to právě ty neuzdravené vztahy. I v rámci osamělosti, když jsme vedli ty rozhovory, tak se někdy člověk pozastavil nad tím, že to byly konflikty typu – já jsem natrhal meruňky a ten bratranec si pro to nikdy nepřijel a my už jsme spolu nikdy nepromluvili.“
„Já si myslím, že je důležité říct, že to nekončí tou jednou akcí, že to skutečně má tendenci se táhnout jako smrad, když to řeknu velmi vulgárně. Zároveň není nikdy pozdě začít to řešit. Přijde mi, že ty seniorské příběhy o tom mohou být velkým svědectvím. Aniž bych chtěla nutně srovnávat seniory a děti, byť ta křehkost se nabízí, jako takový společný jmenovatel. Na druhou stranu senioři jsou dospělí svéprávní lidé, kteří mají řadu jiných možností, než najdeme u dětí. Ale přesto mohou ty jejich příběhy někdy složit jako varovný příběh, že takto nechceme, aby ten náš život skončil a že není nikdy pozdě začít s tím ještě něco dělat.“
Video:
Podcast:
