Mluvíte před dětmi „sprostě”? Já jo. Ne naschvál nebo cíleně, ale ujede mi to častěji, než bych si přála. 
A slovo sprostě píšu v uvozovkách proto, že to vlastně nevnímám jako něco sprostého. Slova jsou prostě slova. Některá “slušná” slova dokáží zranit tisíckrát víc, než jedno “do pr..le”… Je taky velký rozdíl v tom, použiju-li “sprosté” slovo jako úlevu, když se kopnu do malíčku (tu bolest stopro znáte, že jo? 
) nebo když plná zášti syčím nadávky na jiného člověka (což se mi snad už daří nedělat, ale pokud žijete stejně jako já s C-PTSD, určitě chápete, proč byly doby, kdy jsem to dělala, a proč mám občas silné nutkání dělat to i dnes).
Pokud moje dítě mluví “sprostě”, platí to, co vždycky: zaměřím se na sebe a svůj slovník. 
A buď ho změním, nebo se smířím s tím, že děti jsou dokonalé houby a nasávají to, čím jsou obklopeny. Co taky jiného, že jo. A nebojte, přejde to. Jako všechno ostatní. 
Taky dětem říkám, že určité věci a slova je lepší dělat a používat v soukromí, protože ostatní lidé na ně nějakým způsobem reagují – a ten nám nemusí být vždycky příjemný.
Děti rády zkouší různé věci, to je jejich způsob učení se, postupnému porozumění světu a hranicím svým a ostatních lidí. Když je budeme za tohle vědecké bádání neustále trestat nebo zostuzovat, můžeme v nich vybudovat pocit, že jsou špatné, nebo postupně zabít jejich touhu po prozkoumávání světa. Čím víc nadhledu, tím líp. 
P.S.: Tohle všechno platí samozřejmě v případě, kdy dítě tráví většinu času s námi. Pokud chodí do školky nebo do školy, je situace trochu jiná a bylo by to zas na jiný text.
