Končí rok 2019 a za pár měsíců bude mému nejstaršímu synovi 18 let. Zdá se mi to neuvěřitelné tím víc, že jsem teprve před pár měsíci porodila své třetí, nejmladší dítě. Já si prostě ráda svoje děti vychutnávám jednotlivě 🙂
Dan měl období, kdy nechtěl, abych o něm moc mluvila nebo psala, ale teď už mám povolení i ke sdílení toho, co zažíval jako dítě on. Na facebooku jsem dostala dotaz na to, jak pokračoval Danův příběh dál. Můžu samozřejmě popsat vývoj událostí jenom ze svého pohledu a ve skrytu duše doufám, že Dan třeba někdy napíše, jak to všechno prožíval on.
…
Dali jsme tedy malého Danečka do školy. Do takové, která se na webu pyšnila vzletně napsaným školním vzdělávacím programem. Do školy, která se profilovala jako prostředí vhodné pro děti, kterým se říká mimořádně nadané (dnes se používá zkratka MiND). Danovi totiž naměřili IQ 130+ (u dětí se prý neměří přesné číslo, ale rozmezí) a bylo nám doporučeno vybrat podle toho školu. V nějaké běžné by se prý nudil a nerozvíjel by se tak, jak by mohl. Odevzdali jsme tedy zodpovědnost za vzdělávání našeho syna do rukou odborníků.
První školní den se všichni prvňáčci sešli na školním dvoře. Velká sláva, malé děti. Daneček, protože byl vždycky hrozně hodný a poslušný chlapeček, dělal to, co se od něj očekávalo. Stál tam tehdy na pódiu spolu s ostatními prvňáčky a… plakal. Bylo nám ho líto, ale říkali jsme si, že to je prostě počáteční nezvyk a brzy to překoná. Dnes mi to připadá neuvěřitelné, ale tehdy mě vůbec nenapadlo, že by do školy nemusel chodit. Podporovali jsme ho tedy, jak jsme uměli.
Brzy si zvykl, že se prostě do školy chodí. Spřátelil se se spolužáky a učení mu šlo samo. Práce s mimořádně nadanými dětmi vypadala tak, že většinu hodin měly společnou s dětmi „normálními“, jen na češtinu a matematiku byly oddělené. Ve zkratce: prostě dostávaly víc práce a těžší úkoly než děti v běžné třídě, jinak to byla prostě „normální“ škola.
Dan byl vždycky mezi spolužáky oblíbený, neměl s nikým konflikty a byl zodpovědný. Tak nějak prostě školou proplouval. Velice brzo ale začal mít – z dnešního pohledu bych řekla psychosomatické – potíže. Často se v noci s křikem vzbudil a volal nás, později někdy v noci i zvracel, ale ráno si to všechno buď nepamatoval, nebo se probudil s tím, že je mu špatně a nemůže jít do školy. Nikdy jsme neměli problém ho ze školy omlouvat, později, když jsme začali chápat, že jeho fyzické nemoci mají nejspíš často psychický původ, jsme mu někdy i sami navrhovali, ať zůstane pár dní doma. Snažili jsme se o tom s ním mluvit, ale byl vždycky hodně uzavřený a naprosto nepřijímal hypotézu, že by jeho potíže nemusely být jen čistě fyzického původu. Jako by sám sebe časem přesvědčil, že do školy se prostě musí chodit.
Navíc bohužel nikdy neměl kamarády jinde než ve škole, která je na Praze 1. Na žádné kroužky nikdy chodit nechtěl – přetrpěl jen dva roky karate, déle jsme ho nepřemluvili – a ve vesnici, kam jsme se v jeho čtyřech letech přestěhovali, se taky s nikým neseznámil. Když jsem tedy v jeho asi 10 letech navrhla, že do školy chodit nemusí vůbec, nedovedl si už život bez ní a bez kamarádů představit. Chápala jsem, že i přesto, že věřím, že by pro něj bylo lepší ze školy odejít, nemůžu ho k tomu nutit. Noční děsy, zvracení, záněty středního ucha a podobné nemoci tedy pokračovaly dál.
Občas mě poprosil, jestli bych mu nepomohla připravit se na nějakou písemku. Pamatuju si, že jednou chtěl, abych se s ním učila Habsburky. Vzala jsem si jeho učebnici, četla si v ní a povídali jsme si o tom. Několikrát mi přišlo, že tam píšou něco fakt zajímavého, začala jsem tedy o tom mluvit, ale Dan mě zarazil slovy: „To nebude v testu, to mi neříkej, to nepotřebuju vědět.“ Přišlo mi to líto. Kam zmizel ten můj chlapeček, který v pěti letech hltal každou novou informaci o dinosaurech, znal nazpaměť všechny jejich názvy a rozměry a žádná encyklopedie pro něj nebyla dost odborná…?
Na třídní schůzky jsem chodila asi do doby, kdy byl Dan v šesté třídě. Čím víc jsem si uvědomovala, že se chci k dětem chovat jinak – jako že jsou taky lidi – tím hůř jsem snášela, když jejich třídní učitel vykládal, jak je na ně potřeba tvrdá ruka, protože jinak by nedělali, co se jim řekne. Dívala jsem se vždycky na tváře ostatních rodičů, kteří souhlasně pokyvovali hlavami a pochvalovali si, jak je fajn, že mají jejich děti konečně učitele – chlapa, který je dokáže zkrotit.
Pamatuju si dvě školní akce. Přespávačku a grilování, kde jsem strávila pár desítek minut plodnou diskuzí s jejich třídním, který mi vyprávěl, že jeho maminka je taky učitelka, a že moje představa, že by si snad děti mohly samy určovat, co se budou učit a jak budou žít, je úplně naivní a mimo. A víte, co je zajímavé? Děti tohohle učitele měly rády. Byl to takový ten typ hromotluka, co vás „férově“ potrestá. Vy víte, že jste udělali něco špatně, a trest si zasloužíte. Že by snad to, že jste byli v první řadě proti své vůli donuceni setrvávat někde, kde být nechcete, byla prvotní iniciace agrese, vás ani nenapadne. Jste přece děti a ty prostě spoustu věcí musejí. Prostě proto.
Po prvním stupni se tak nějak počítalo s tím, že děti z mimořádně nadané skupiny odejdou na víceletá gymnázia. Dan si vybral dvě, ale neměl žádnou zvláštní motivaci připravovat se na přijímačky. Zvykl si, že je přece mimořádně nadaný a učení mu jde. Přijímačky neudělal a byla to pro něj veliká rána. Ze dne na den se změnil. Jako by se sám sobě ztratil. Když teda není „ten chytrý“, kdo teda je? Jako bych sledovala sama sebe v jeho věku… Jeho babička – moje matka – opakovala stejné věty jako tehdy mně: „Ale vždyť ty jsi BYL přece tak chytrý kluk. Jak je to možné, žes ty přijímačky neudělal?“ Bohužel jsme ale ani tehdy nenašli s jeho tatínkem cestu, jak s ním všechno otevřeně probrat, a tlačit jsme na něj nechtěli. Tak nějak to vyšumělo a on zůstal na základce, najednou už ne jako MiND, ale jako „obyčejný žák“.
Jak rostl, postupně zmizelo noční zvracení. V deváté třídě nevěděl, kam na střední. Navrhla jsem, že nemusí nikam, a klidně se může pár let rozmýšlet, kam a jestli vůbec chce na střední školu jít. Jenže všichni spolužáci někam chtěli jít, nedovedl si představit, že by nikam nechodil. Tatínek mu navrhl obchodní akademii a Dan to vzal stylem „Proč ne?“. Příští rok bude maturovat.
Z mnoha důvodů se mi dlouho nedařilo najít k Danovi cestu. Co se narodila Astrid, zdá se mi, jako by se ledy trochu prolomily a občas spolu mluvíme, rozhodně víc než dřív. Když jsem si začala se Svobodou učení a začala jsem naplno říkat, co si o školách myslím, Dan měl asi potřebu se vůči mně vymezit a své rozhodnutí ve škole zůstat si odůvodnit. Dnes už jsou možná hrany obroušené, oba jsme o pár let zestárli a já doufám, že si budeme časem zase o něco blíž.
Už máte placku DĚTI JSOU TAKY LIDI? Nemáte? A chcete? Tak jo. 🙂 Objednávat můžete tady.
