Před 5 lety bylo mé prostřední dceři, která dodnes nestrávila ani jediný den svého života ve škole, 9 let a já tehdy napsala na svůj soukromý Facebook tenhle status: „Vydaly jsme se včera do kina na Earth: Jeden den na zemi a cestou měly čas na zastávku v knihkupectví. Luc nadšeně přiběhla s touhle knihou a já si znova uvědomila, jaká je to krása a pocit štěstí, když můžu tohle nadšení zažívat s ní, a že máme tolik času a možností povídat si spolu o všem, co nás zajímá a vzrušuje (a číst společně několikakilovou obří knihu o ptácích). Pokud jde o zvířata, už dávno se většinou ptám já jí, ale včera při čekání na kino nastala i chvíle, kdy jsem mohla „rozdávat rozumy” já. V rozhovoru jsme se (už ani nevím jak) dostaly k debatě o tom, k čemu je v jazyce rozlišování ženského, mužského a středního rodu. Takže jsme probraly (hned jste si představili školu, že jo? 🙂 Ale my to probraly spolu, ne probraly látku :)) všechno možné, co s tím souvisí. Pointa? Uvědomila jsem si, že (ač vědomě to tak nemám) jsem cítila nějaké divné pnutí, jako by ty rody, osoby či měkká a tvrdá i/y byla nějak podstatnější než 1000 ptáků. Pořád i ve mně, schovaný někde hluboko, dřímá strach, který mi naočkovali jiní. Obava, aby v případě nutnosti Luc prokázala, že má znalosti a kompetence, které jí nařizuje stát formou RVP. Přitom Luc ví. Nezatížená strachem (maximálně tím mým, který na ni přes všechnu snahu často přenáším) ví, co chce, ví dobře, že jí žádný cizí člověk nemá právo nařizovat, co se má kdy učit a jak. Ví, že je zodpovědná za svůj život a že když bude chtít, naučí se cokoli, co bude potřebovat. Když bude CHTÍT, ne když jí to někdo nařídí. A mým cílem je uchránit jí tuhle svobodu, dokud se sama nerozhodne, že už mou ochranu nepotřebuje (což se mimochodem s přicházející pubertou děje čím dál častěji :)).”
Teď je Luc 14 a už si sice moc nečteme společně, zato mi doporučuje různé knížky, které četla, v češtině i v angličtině. Pořád nechodí do školy a nikdy ji nikdo nic nevyučoval. Anglicky se naučila z videí a her, které má ráda, prostě jen tak mimochodem. Nikdy neabsolvovala ani jednu lekci angličtiny. Občas si hraje s Duolingem, ráda se zlepšuje v gramatice. Umí taky milion dalších věcí. Některé byste našli v povinném kurikulu, jiné ne. A já už jsem dnes, po 5 letech od napsání toho příspěvku výše, v úplném klidu, pokud jde o to, jestli se moje děti v životě neztratí proto, že se „ochudily” o školní prostředí. Život sám je totiž mnohem lepší, než jakákoli škola. To myslím dnes už dobře ví i můj nejstarší dvacetiletý syn, který chodil do škol až do maturity. Nastoupit tam nebylo jeho rozhodnutí, naopak, nechtěl. Ale pak si bohužel zvykl, přizpůsobil se. Odnesl si toho ze škol spoustu, pozitivního pomálu. Když vás strčí někam, kde nechcete být a vy nemáte moc nad svým životem, přizpůsobíte se, co taky jiného byste mohli dělat. Jak říká Peter Levine: Strach + bezmoc = trauma. Už nikdy žádné své dítě nebudu nutit být někde, kde být nechce, pokud nepůjde o život nebo o zdraví. Cena, kterou pak všichni zaplatíme, je totiž příliš veliká.
To tříletá Astrid zná názvy všech možných dinosaurů a hodně ji zajímá vesmír (úplně stejné zájmy měly mimochodem i obě starší děti, ačkoli ani já ani jejich tatínci nejsme zrovna v těchhle tématech nijak ponoření) a někdy na mě mluví anglicky díky videím, která sleduje na YouTube. Dinosauři a vesmír bohužel nejsou v RVP pro první stupeň ZŠ, pro druhý nejspíš taky moc ne…
K tématu opět připomínám mou online besedu o svobodném vzdělávání, jsou tam odpovědi na všechny vaše otázky:
Už 10 let totiž odpovídám pořád na ty stejné, a tak jsem je shrnula do online besedy. V mé knížce Kniha Děti jsou taky lidi se o svobodném vzdělávání samozřejmě dočtete taky.
A už jste viděli Svobodné děti – dokumentární film?
