Bacha, tohle bude vypadat jako čistě samožerský příspěvek a možná taky je. Jenže bez ohledu na fotku a na to, pro co se zrovna nadchnu a co se právě snažím vyrábět, to hlavní, co je obsahem podobných sdělení je radost.
Míváte z toho, co děláte radost? Zkoušíte nové věci se zvědavostí Pipi Dlouhé punčochy a jejím “Tohle jsem ještě nikdy nedělala, to mi určitě půjde!”, nebo jste se někde v průběhu vašeho dětství nechali přesvědčit, že neumíte kreslit, zpívat, tancovat, šít, nemáte talent na jazyky, matiku nebo na sport, nikdy stejně nebudete nejlepší nebo lepší než Pepa, Tonda či Květa, tak to radši vůbec nebudete zkoušet, ještě by se vám lidi smáli, že jo…?
Srovnávání, nevyžádané hodnocení, zvnějšku vnucená povinnost, přesně vymezený čas na tu kterou činnost, věkově homogenní skupina lidí, kteří jsou – nebo by měli být – všichni na stejné úrovni jako vy, omezený přístup ke zdrojům informací a ke světu vůbec… je tohle prostředí, v němž byste cítili radost z učení se novým věcem, cítili se v bezpečí při zkoumání a objevování, měli chuť experimentovat?
Trvalo mi dlouho, než jsem si připustila, že je klidně možné, že nejsem porouchaná a divná, když nevyhovím některým standardům, které si vymysleli úplně cizí lidé. Že můžu zkoušet nové věci beze studu, strachu z neúspěchu a z toho, že budu hodnocena a posuzována. Že je úplně fuk, jestli to, co dělám, přijde někomu blbé, špatné, nevyhovující nebo směšné. Dokud cítím radost z procesu a výsledku, jsem na správné cestě.
A teď schválně: o jakých asi místech – nejhorších pro učení se – jsem to mluvila..?
Už máte placku DĚTI JSOU TAKY LIDI? Nemáte? A chcete? Tak jo. 🙂 Objednávat můžete tady.
