Za těch 7 let ve Svobodě učení jsem měla mnoho propadů. Mnohokrát jsem chtěla se vším skončit (jo, fakt a doslova se vším), protože jsem nikdy předtím nezažila tolik nenávisti a agrese, jako když jsem začala různými způsoby a slovy říkat a psát, že děti jsou taky lidi a bylo by fajn, aby měly na výběr, jestli chodit do školy, nebo ne. (No, ok trochu se tomu blížila léta na základní škole.)
Znáte to – libertariáni jsou ti zlí lidé, kteří kují pikle, jak ovládnout svět a… nechat vás na pokoji.
Nakonec jsem si to už kdysi vyhodnotila tak, že pro mě nemá smysl snažit se měnit něco ve velkém – “celospolečensky”, “politicky”. Svou cestu vidím jinde.
Tím, co dělám, si k sobě přitahuju lidi, kteří vnímají svět a lidské vztahy podobně, takže si spoluvytvářím svou sociální bublinu, a když ji aspoň trochu zvětšuju, pak právě to je pro mě smyslem.
Nikam výš a dál nemířím.
Moje cesta není jednat s politiky a pokoušet se je přimět ke změně (jakkoli jsem ráda za ty, co to dělají a fandím jim!).
Jsem bohužel přesvědčená, že to nepůjde. Žádný stát na světě se nevzdá kontroly nad školstvím – hlavním to indoktrinačním nástrojem. Ale bylo by fajn se mýlit. Můžu být jen příjemně překvapená, a to je fajn, ne?
A do té doby: díky vám za to, že rozšiřujete tu naši společnou sociální bublinu!
Už máte placku DĚTI JSOU TAKY LIDI? Nemáte? A chcete? Tak jo. 🙂 Objednávat můžete tady.
