Fakt jsem si to nevymyslela, slyšel to včera můj muž na koupališti. Když dostanete nafukovacím míčem párkrát po kebuli, uklidníte se, to je přece jasné. Možná by to někdo mohl začít nabízet jako nějakou formu zklidňující terapie. Na mě by to teda fungovalo přesně opačně, ale kdo ví, třeba si to své klienty najde.
Návštěvy hřišť a koupališť už beru jako nějakou formu terapie pro sebe já. Uši člověk nezavře, takže se aspoň učím nesoudit a nehodnotit. Přiznávám, jde mi to ztuha. Nějak se neumím nevciťovat do kůže toho dítěte, které je zrovna pod palbou.
Opravdu vím, že jeho rodiče dělají to nejlepší, co právě umí. Vím, že si neuvědomují, co působí jejich slova nebo plácnutí duši jejich potomků. Věřím, že i oni byli vychováni podobným způsobem a ve chvíli, kdy je ovládne hrůza z vlastních emocí v reakci na emoce nebo chování jejich dítěte, cítí paniku a jediné, co chtějí, je jakkoli to TEĎ zastavit.
Facka nebo výhrůžka možná pro TEĎ zafunguje. O tom, jak působí dlouhodobě, se toho dá přečíst mnoho.
Co ale taky TEĎ zafunguje a navíc nepůsobí dětem dlouhodobé trauma?
V první řadě: STOP!
Jakmile cítím, že mi v hrudi narůstá vztek, potřebuju se zastavit. Je jedno, čím je způsobený. Prostě okamžitě přestanu cokoli říkat i dělat. V tu chvíli mě totiž ovládají emoce, které ale nereagují na to, co se děje právě teď, ale na nějakou situaci hluboko v minulosti, v mém dětství. (Více o tom např. Daniel J. Siegel, ale i mnozí další.) A kdybych se jimi nechala vláčet, budu svými slovy a činy zraňovat.
Potřebuju uklidnit sama sebe, abych mohla svým dětem pomoct místo toho, abych je ještě víc traumatizovala.
Když zase vládu převezme neokortex, je pro mě snadnější vidět, proč je moje dítě rozrušené a co můžu udělat, abych situaci zklidnila. Většinou je to vlastně hrozně snadné.
Potvrdit emoce dítěte nebo popsat situaci. Třeba: “Teď jsi fakt naštvaná.” Nebo: “Spadla jsi, bolelo to a teď pláčeš.”
To většinou, spolu s objetím a tím, že necháme emoce proběhnout, stačí! A navíc jsem si jistá, že z toho rodič i dítě mají mnohem lepší pocit, než když se snažíme emoce a jejich projevy potlačit.
Máme z projevů emocí nějakou hrůzu, taky se vám zdá? Hlavně mít “dobře vychované dítě”, co způsobně sedí u stolu a na veřejnosti nikdy neřve. Co by si pomysleli LIDI?!? Kolemjdoucí, jejichž názor na to, jak se naše děti mají chovat, co mají mít na sobě, co mají jíst, jak se jmenovat, jestli mají chodit do školy a být očkovány je přeci nejdůležitější!
Takže za mě: fakt ne. Dokonce ani moji rodiče, natož cizí lidi, nemají co mluvit do toho, jak žijeme s našimi dětmi.
Teď to zní, jako bych kašlala na to, jestli projevy emocí mých dětí někoho obtěžují. Tak nebojte, tak to taky není. Samozřejmě, že se chovám tak, aby duševní škodu utrpělo co nejméně lidí. 😉
A prosím vás: v žádném případě si nemyslete, že mi to vždycky jde! Dělám tady chytrou, protože mi dává obrovský smysl pokoušet se chovat k dětem tak, jak bych já kdysi potřebovala, aby se ke mně dospělí chovali. Ale i když na té cestě dělám spoustu chyb, chci po ní jít dál. Jdete taky?
Už máte placku DĚTI JSOU TAKY LIDI? Nemáte? A chcete? Tak jo. 🙂 Objednávat můžete tady.
