abychom je naučili správnému chování a připravili je na život ve společnosti!
Před pár dny na hřišti asi dvouletý chlapeček strčil do Astrid a ona upadla. Jeho maminka, stojící do té doby opodál, se vydala na cestu naším směrem. Chlapeček se dal na úprk. Maminka ho chytla, dovlekla k nám a nutila ho Astrid se omluvit…
Jsem přesvědčená o tom, že to myslela dobře. Přeje si, stejně jako naprostá většina rodičů, aby bylo její dítě v životě šťastné a spokojené. Jen strategie, o nichž si myslíme, že vedou k cíli, se různí.
Když donutíme děti dělat něco, co nevychází z jejich vnitřní motivace, něco je tím učíme. No… něco rozhodně ano. Ale myslím, že něco úplně jiného, než bychom rádi.
Když donutíme dítě omluvit se, aniž by samo chtělo, v podstatě mu zabráníme skutečně cítit, že někomu ublížilo. Dítě pociťuje zahanbení, vinu, pravděpodobně vztek. Má tendenci se vzpírat, a i když třeba nakonec vyhoví, bývá to ze strachu, ne proto, že by opravdu cítilo lítost.
Učíme děti lhát a manipulovat.
Učíme děti potlačovat jejich emoce.
Učíme děti, že pravdu má ten, kdo má moc.
Učíme děti, že je pro přežití ve světě třeba osvojit si určité strategie, které ovšem v dospělosti často považujeme za škodlivé a trávíme kvůli nim dlouhá léta u terapeutů.
Co místo toho? Mně se líbí přístup Marshalla B. Rosenberga a jeho nenásilné komunikace. Bohužel jsem vyrostla v prostředí, které se velmi podobalo výše popsanému, takže je pro mě hodně těžké učit se vnímat pocity a potřeby druhých a nereagovat hned pod vlivem vlastních rozbouřených emocí.
Ale myslím, že stojí za to to znovu a znovu zkoušet.