Moji milí,
děkuju vám za to, že jste. Že se mnou jdete touhle nelehkou cestou za důvěrou sobě i dětem, za svobodou ve vzdělávání i jinde, že se mnou šíříte vědomí, že děti jsou taky lidi.
Vánoční přání moc nemusím, a tak vám pro dnešní Štědrý den napíšu něco jiného.
Každému z nás se někdy stane, že zareagujeme na děti způsobem, který si pak vyčítáme. Že na cestě zakopneme, nebo z ní sejdeme. Důležité je, že se na ni chceme vracet.
Dopřejme si odpuštění, přijetí, lásku.
Rodiče jsou taky lidi.
Každá naše reakce má hluboké kořeny v našem vlastním dětství. Nejsme špatní, nejsme rozbití, jen jsme potřebovali přežít, a tak jsme se to nějak – jakkoli – naučili.
Naše reakce nás nedefinují. Nejsme to my, jsou to vzorce a strategie, které můžeme pomalu, ale jistě měnit. Naše děti jsou to nejlepší zrcadlo, ti nejlepší učitelé, které si můžeme přát.
Nepotřebují, abychom byli dokonalí. Potřebují, abychom byli pravdiví. K nim i sami k sobě.
Možná to vypadá, že mi to všecko šlape jako hodinky. Ani náhodou. Většinou píšu o tom, co mně samotné jde hodně těžko. Psát a sdílet to s vámi mi pomáhá udržet směr, kterým si přeju jít. Dává mi to možnost přemýšlet o tom, kam tahle cesta vede a proč.
Děkuju vám z celého srdce za to, že jste v tom se mnou, a že víte, že děti jsou taky lidi.
Přeju vám, nechť je vám krásně, ať už slavíte Vánoce, nebo cokoli jiného.
