Puberta je složité období. Hlavně pro člověka, který ji právě prožívá. Mozek prochází bouřlivým vývojem, jaký zažil naposledy v miminkovském věku.
Dan, můj nejstarší syn, už má pubertu za sebou. Je mu 19 a je naprosto boží. Ne že by dřív nebyl, ale teď už je docela PŘEDVÍDATELNÝ.
Nepředvídatelnost je asi to jediné, co mě na pubertě mých dětí trošku děsí. 😄 Ale zase je to obrovská příležitost pro osobní růst! Prostě plout, žít přítomným okamžikem, učit se neočekávat, přijímat. Nádhera! Miluju ten pocit úlevy, když se mi podaří neočekávat a přijímat!
Lu je 13 a je, jak víte, radikální unschooler. Když procházel pubertou Dan, nebyla jsem si ještě mnoha věcí vědoma. Často jsem se snažila dění okolo a jeho chování kontrolovat, korigovat. Když mě něco, co říkal nebo dělal zasahovalo, chtěla jsem, aby to PŘESTALO. Snažila jsem se ovládat něco, co ovládat nemůžu, místo abych se zaměřila na to, co pod kontrolou mít můžu: sebe, svoje pocity a chování.
Ne že by mě Lu někdy nevytočila tak, že mám chuť jednu z nás vystřelit na měsíc, ale dneska už vím, že nikdo jiný než já sama není zodpovědný za moje emoce. A teď tohle období miluju. Pozorovat, jak se děti mění takovou rychlostí, učit se díky tomu pracovat na sobě… seberozvojový kurz zadarmo! Pokud nepočítáme ty výdaje za děti, že jo… 😄
A ta rebelie? Kdy teda žádná nepřijde?
Když k dětem přistupuju s úctou a respektem, když je podporuju v naplňování jejich cílů místo toho, abych je tlačila do honby za svými vlastními představami o tom, jaké mají být a co mají dělat, když je do ničeho netlačím a nenutím, nemají proti čemu rebelovat. Tak jednoduché to je. Nemáte zač. 😁
Když si vzpomenu, jak jsem bývala nešťastná z toho, že se mi nedaří donutit jiné lidi včetně vlastních dětí, aby se chovali podle mých představ, je mi tehdejší sebe samotné líto. Vědomé přijímání lidí a situací takových, jaké jsou, mi přináší obrovskou úlevu. (A samozřejmě se mi to ne vždycky daří!)
Pochopitelně bylo v první řadě nutné vymezit se proti tlaku, který je vyvíjen na mě jako na rodiče. Kdysi dávno jsem si myslela, že musím být bachařem svých vlastních dětí.
Že je musím donutit učit se to, k čemu nás nutí Ministerstvo školství.
Že je musím donutit chovat se tak, aby si o nás sousedi, cizí lidi nebo babičky nemysleli nic „špatného”.
Když jsem pochopila, že nic z toho dělat nechci a nemusím, dostavila se – zase – obrovská úleva.
Učím se postupně být silnější, brát si zodpovědnost za svůj život zpět z rukou rodičů, učitelů, „autorit”. A chci umožnit svým dětem, aby o tuhle zodpovědnost v první řadě vůbec nepřišli.
