Mají pozitiva i negativa. Jako všechno na světě.
Takže o tom mluvím. Sama se sebou, s mužem, s dětmi.
Nemyslím si, že řešením je nastavovat dětem pravidla, omezení nebo zákazy. Ani si nemyslím, že je dobré naše svědomí ukonejšit tím, že jsme se s dětmi na pravidlech „domluvili”. Děti se totiž rodí s touhou vyhovět rodičům a jejich nárokům. Touží být milovány, a pokud cítí, že rodič si něco silně přeje, podvolí se, a i když to může zvenku vypadat, že dobrovolně, je to pod tlakem. Třeba strachu, že ho maminka odsoudí, protože z ní tak či onak cítí, že si přeje, aby na tom mobilu trávil míň času.
Pro mě je řešení jasné a jednoduché.
Respekt. Úcta. Partnerství. Upřímná a otevřená diskuze.
To vše musí nejprve přijít ode mě směrem k dětem, jinak těžko můžu očekávat totéž od nich.
Když mi někdo říká: „Dohodli jsme se, že bude hrát hry na mobilu hodinu týdně,” velmi pochybuji o tom, že to ze strany dítěte byla vědomé a skutečně dobrovolné rozhodnutí.
Jsem přesvědčená o tom, že je to naopak kontraproduktivní pro to, čeho chceme jako rodiče docílit. Tedy aspoň já.
Přeju si, aby se moje děti cítily. Aby cítily, když je jim něco nepříjemné a mohly na to reagovat. Když jim nastavím limity zvnějšku, nemají šanci začít cítit, kdy už je jim nepříjemně. Když jim venku budu dávat bundu, protože MNĚ je zima, nemají šanci cítit, kdy je zima JIM.
Nezakazuju, neomezuju. Komunikuju.
„Jak se cítíš? Co potřebuješ?”
Nikdy jsem dětem technologie nijak neomezovala. Těm starším je 19 a 13. Dokáží sami cítit, kdy už „je to moc”. Lu mi často říká: „Nechceš jít se mnou a s Astrid na hřiště? Teď jsem seděla u mobilu a potřebuju vybít energii.”
Je to pro nás jako rodiče strašně těžké, já vím. Chceme pro své děti to nejlepší. Máme o ně strach. O technologiích toho moc nevíme, jsou s námi krátce. Ale strach není dobrý rádce.
Můžeme to vzít jako skvělou příležitost k učení pro nás dospělé. Nechat se dětmi pozvat do jejich světa, který milují.
Jak by bylo vám, kdyby vaši milovaní odsuzovali to, co zbožňujete? Jaký vliv by to mělo na vztah s nimi?
Myslím, že je naprosto v pořádku sdělovat dětem své názory, ale snažím se dávat si velký pozor na to, aby to nevyznělo jako manipulace, citové vydírání nebo známka podmíněné lásky.
