Když mi bylo 18, onemocněla jsem. Začalo mi být zle po každém jídle. Za pár měsíců už jsem nebyla schopná obědvat nic jiného, než třeba kousek toastového chleba s plátkem rajčete. Postupně jsem zhubla na 36 kilo, ztratila menstruaci, ve 20 jsem vypadala na 14. Dva roky chození po doktorech, obvoďák, internista, imunolog, odběry krve, vyšetření odshora dolů a naopak, nikde nic. Výsledky testů vždycky „hraniční”. Prý mám anorexii. Věděla jsem, že nemám. Chtěla jsem jíst, ale nešlo to. Vždycky jsem byla hodně štíhlá, nikdy jsem nechtěla hubnout. Po dvou letech se přidaly těžké deprese, úzkosti, nespavost, chronický únavový syndrom, panické ataky, agorafobie. Vyzkoušela jsem tehdy snad všechno. Tradiční medicínu, čínskou, homeopatii,… Nic. Nakonec další z řady imunologů našel EB virus. Nějakou dobu jsem brala léky na podporu jater, postupně mi začalo být lépe. Po víc než dvou letech. V té době jsem se taky seznámila s budoucím manželem, tatínkem Dana a Lu.
Dlouho mě nenapadlo, s čím vším může celý tenhle příběh souviset. Až po letech mi začalo mnoho věcí docházet. Před celou touhle anabází totiž bylo tohle.
Mezi 18. a 20. rokem svého života jsem byla naprosto izolovaná. Žila jsem jen mezi 4 stěnami bytu, protože jsem měla hrůzu z toho, že se mi venku udělá špatně. Dva roky z těch „nejlepších let” jsem prožila v naprosté samotě. Kromě matky jsem se s nikým jiným nestýkala.
Proč tohle všechno píšu právě teď?
Tehdy jsem si myslela, že mi chybí spolužáci a škola. I když jsem školní prostředí v podstatě nenáviděla a asi jsem hluboko uvnitř věděla, že jedním z původců mojí nemoci je právě ono – spolu s problémy, které jsem tam měla a nároky mojí matky. Ale tehdy jsem si myslela, že jsem špatně já. Že jsem pokažená, rozbitá, nedostatečná, neschopná. Protože jsem neobstála. V systému, ani před svou matkou.
Před pár lety bych si nedovedla představit, že něco tak osobního budu někam psát. Ochromovala mě hrůza z toho, CO SI O MNĚ BUDOU LIDI MYSLET. Pak jsem pochopila, že sdílení tak silně osobních a bolavých věcí může pomoci někomu, kdo je ve stadiu, v němž jsem kdysi byla já sama.
Proč to vytahuju právě dnes?
Kamarádka mě upozornila na tenhle článek.
O téhle slečne nevím víc, než je napsáno v článku. Nicméně s obavami sleduju, jak se posledních pár měsíců psychické potíže dětí vysvětlují tím, že jsou zavřené školy. Jakoby školy byly jediná místa, kde se mohou děti setkávat a „socializovat” (na 10 minut mezi vyučováním…).
Podle mého názoru je hlavní problém někde úplně jinde. Děti jsou námi dospělými tak zmanipulované, že vůbec netuší, jak by mohly jejich životy vypadat bez škol, bez donucování, bez vnějšího řízení, známek, pochval, důtek, jasně daných rozvrhů, požadavků. Prostě bez toho, aby jim někdo řídil skoro každou minutu jejich životů, rozhodoval místo nich samotných o jejich tělech, čase, duších. Hodnotil je a soudil – kdo je dobrý, kdo je špatný, chytrý, hloupý, pomalý, hyperaktivní, takový, makový.
Nemocné nejsou děti, ale systém.
A dokud toho budu schopná, budu upozorňovat na to, že to je právě tenhle systém, co ničí dětské duše i těla. Je to on, kdo nutí rodiče být bachaři vlastním dětem. Dokud se mu my rodiče nevzepřeme, dítě je jen vězněm bez jakékoli moci nad svým životem.
Tohle pro své děti nechci.
Lu se právě po týdnu vrátila od kámošky. Běžně se vídá s dalšími kamarádkami, prakticky každý den. I Dan je s kamarády v kontaktu denně, jakkoli chce.
Jde to i jinak. Nemusíte bych bachaři vlastním dětem.
