Myslíte? A já si zas myslím, že vždycky všechno začíná u nás – u rodičů.
1. Děti jedí to, co jedí jejich rodiče. To, co je doma. Naprosto přirozeně své rodiče napodobují. Ve všem. Děti jsou výborní „imitátoři”, nebo, chcete-li, zrcadla. Jíte čokoládu? Máte ji doma? Děti ji nejspíš budou chtít jíst taky. Většině dětí chutná, stejně jako dospělým. Ja například čokoládu miluju, bohužel hlavně tu, kde je hodně cukru. 🙈😄
Když ji budeme dětem zakazovat, nebo je prudit kvůli tomu, že jí jedí moc nebo často, můžeme je naučit pár věcí, které asi nechceme, a to:
– Zakázané ovoce nejlíp chutná. Budu jíst čokoládu radši jen tehdy, když mě maminka neuvidí. Budu jí to tajit.
– Když mi to chutná tak moc, ale maminka říká, že to nemám jíst, je se mnou něco špatně. Cítím se zahanbeně, stydím se.
– Maminka říká, že sladkosti jsou špatné, ale sama je jí. Nedá se jí věřit. (A úzkostné děti si mohou přidat nášup: když maminka jí něco, co je špatné, co když umře?)
2. Děti nejsou pitomé. Existuje výzkum, který dokázal, že děti od 6 do 11 měsíců (!), které předtím nikdy neochutnaly pevnou stravu, a jimž byla ponechána volnost v tom, co budou jíst, si vybíraly přesně takové potraviny, jaké jim prospívaly. (Info např. zde. Výzkum byl samozřejmě proveden za jiných podmínek, než v nichž žijí naše děti, ale osobně stejný experiment provádím už 19 let na 3 vlastních dětech. 😁 Ne, opravdu nejedí jenom čokoládu. A ano, jsou živé a zdravé. 🙂
Je běžné, že děti mají různá období. Dvouletá Astrid má dny, kdy je schopná žít jen na banánech (a mateřském mléce 🙂). Mezi 6. a 12. měsícem zbožňovala maso a skoro nic jiného nechtěla. Pak má dny, kdy jí jen grilovanou papriku, pokud je k dispozici. Čokoládu má taky na dosah. Dá si pár čtverečků a jde na chorizo. Nebo na sardinku, jak vidíte na fotce. 😄
Starší děti (19 a 13) totéž. Když nejí třináctiletá Lu dlouhé týdny skoro nic jiného než těstoviny s kečupem a sladkosti, mrmlám, to víte že jo! Ale moc dobře vím, že strašně moc záleží na tom, jakým způsobem s ní o tom mluvím. Je citlivá a já vím, že když se mi nepodaří se udržet a svými slovy ji zraním nebo zahanbím, příště se mi už třeba nesvěří s něčím důležitým. A tak se snažím dávat si pozor, abych s ní mluvila se stejnou úctou, jakou chovám k váženým hostům (což řekla myslím Naomi Aldort a vy to znáte jako zázračný recept z YouTube kanálu DĚTI JSOU TAKY LIDI, že jo? 🙂).
Tělo si prostě řekne o to, co potřebuje. Ovšem aby děti mohly svoje tělo vnímat a cítit, co jim říká, musíme jim dát prostor k tomu, aby ho mohly poslouchat.
Když jim od malinka neustále něco radíme, přikazujeme, zakazujeme, cpeme, zamlžujeme tím jejich vlastní vnímání a ony se mohou samy sobě ztratit.
Radši to ještě znova zopakuju: že něco nezakazuju neznamená, že s tím vždycky souhlasím. Ale existuje mnoho způsobů, jak vyjádřit svůj názor a obavy bez toho, aniž bych někomu něco zakazovala. V respektem a úctou naplněném vztahu vezmou děti velmi pravděpodobně náš názor v úvahu.
V červnu už se s vámi konečně můžu vidět naživo! 😁❤️ Přijďte na besedy:
Těším se na vás!
Dává-li vám to, co dělám, smysl, prosím, staňte se patronem DĚTI JSOU TAKY LIDI! ❤️ Pojďte na Patreon a podpořte to, co baví mě, a doufám, že i vás. Děkuju! 💕
