(Bacha, zas jednou hrozně osobní text z velké hloubi mojí duše.)
Nevím, kdo to řekl, ale dneska mám pocit, že tomu citátu naprosto rozumím. I když možná jinak, než to dotyčný myslel.
Obrovská úleva. To je pocit, který zažívám poslední roky dost často.
Kdysi dávno mi někdo řekl, že po čtyřicítce se člověk začne zklidňovat. Nevím, jestli to platí obecně, ale u mě se to fakt stalo. Ne že by to přišlo samo, to ani omylem. Je za tím spousta bolavých vztahů, honba za bezpodmínečnou láskou, 20 let rodičovství, kupa bolesti, zoufalství, strachů, nechuti k životu a touze nebýt a neustálá práce na sobě.
Čím dál víc věcí pouštím. Zjistila jsem už před časem, že nic nemusím. Fakt nic. Všecko, co dělám, dělám vědomě. Můj život patří jen mně. Já rozhoduju, co s ním udělám.
Nechci nikoho vlastnit, omezovat, k ničemu nutit. Chci vztahy založené na důvěře, dobrovolnosti, úctě. Jak s dospělými, tak s dětmi.
Já jsem já. Nepotřebuju už ničí svolení nebo přijetí mé osoby. Taková úleva!
Nemusím být ve vztahu k dětem důsledná, nemusím nic. Stačí pořád pracovat na tom, abych byla tou nejlepší verzí sebe samotné, nepotřebuju nikoho vychovávat ani nikam tlačit nebo směřovat. Přijímám svět a lidi v něm takové, jací jsou. Jediný, koho můžu měnit, jsem já sama a můj přístup.
Po tolika letech utrpení jsem objevila úplně novou úroveň lásky. Tu skutečnou. Prostou strachu a tlaku, naplněnou důvěrou, svobodou a bezpečím. Bezpodmínečnou. Nic krásnějšího jsem v životě nezažila. Dovolila jsem si projít peklem hrůzy, strachu, bolesti tak neuvěřitelně silné, že jsem byla několikrát jen krok od sebevraždy.
Byla jsem chvíli přesvědčená, že už nemiluju člověka, s nimž žiju. Protože se odmítl sklonit před mými strachy z dětství. Neudělal to nikdy nijak násilně. Prostě byl pevný v tom, kdo je. Nenechal se zničit mými traumaty z dětství. Vztekala jsem se, trpěla jako zvíře. Nenáviděla ho za to, jaký je, že se nechce chovat tak, jak chci já, a zároveň jsem v hloubi duše věděla, že přesně takového člověka vedle sebe potřebuju.
Skoro se mi podařilo to všecko zničit. A pak, po několika letech, jsem najednou začala cítit věci jinak. Je to pro mě poměrně čerstvé, nedokážu ještě ani sama plně pochopit, co se stalo. Asi jsem prostě prošla skrz. Skrz hrůzu, strach, vztek, nenávist k sobě i ostatním. Skrz mentalitu oběti a šílenou bolest. A protože můj muž mezitím dokázal neodejít, umožnil mi cítit k němu něco, co jsem nikdy dřív nezažila.
Tak nevím, rozumíte mi někdo? 🙂 Máte to někdo podobně?
