Jak píše třináctiletý člověk, který nikdy nechodil do školy, v životě neviděl nic jako písanku a nikdy ho nikdo nic nevyučoval?
Tenhle příspěvek nezveřejňuju proto, abych někomu něco dokazovala. Je mi už dávno úplně fuk, co si kdo myslí o tom, jak žijeme. Přijala bych s klidem i to, kdyby Lu rukou vůbec nepsala. Jsem totiž přesvědčená o tom, že díky tomu, že jí nikdy nikdo nesebral zodpovědnost za její život, se vždycky naučí přesně to, co jí bude dávat smysl. Nehodnotím, co je „správně vzdělávací” a co ne, protože vím – stejně jako všichni ostatní – velké nic o tom, co naše děti budou v budoucnu potřebovat ke spokojenému a naplněnému životu. I když vlastně něco vím: budou potřebovat vnitřní motivaci, kterou se mi doufám podaří jim nesebrat.
Vím ale taky, že mnoho z vás má ještě v sobě nejrůznější strachy, které možná podobné příspěvky pomáhají rozpouštět. Ačkoli: vaše dítě je jiné než moje, je jedinečné, a bude-li skutečně svobodné, naučí se taky vždycky přesně to, co mu bude dávat smysl. A může to být něco úplně jiného než psaní rukou.
Moje třináctiletá Lu má (kromě jiných zvířat) dvě morčata, o která se pečlivě stará. Nebylo to tak vždycky. Když byla malá, nebyla schopná pojmout starost o ně komplexně. A vůbec nepomáhalo jí připomínat, že by jim měla vyčistit klec. Celkem rychle jsme to vzdali a dělali to sami. Naštěstí. Umožnili jsme tím totiž nechat v ní samostatně a přirozeně rozvinout touhu o ně pečovat. Nevěřím tomu, že když budeme děti do čehokoli nutit, nějak tím pomůžeme nastartovat vnitřní motivaci. Ta nejde zvnějšku ovládat, jde jen nezabít. Po pár letech Lu převzala úplnou zodpovědnost za péči o zvířata. Prostě k tomu dozrála. Nikdo nebyl raněn – fyzicky ani psychicky, nikdo se nemusel rozčilovat, že klec zase není vyčištěná. Velmi často chceme po dětech příliš brzy něco, čeho nejsou schopny. Možná je to důsledek nepřirozeně brzké separace dětí od rodičů do jeslí a školek. Drtivá většina dětí myslím opravdu není připravená ve třech letech fungovat šťastně a spokojeně bez rodičů. To říkám jako rodič tří dětí i jako bývalá učitelka ve školce. Pozor: vůbec neodsuzuju rodiče, kteří děti do školek dávají. Věřím, že k tomu mají své důvody. Jen si prostě nemyslím, že většina dětí je připravena trávit tolik času bez rodičů. To jsem ale odbočila. Jako na besedách: vždycky začnu něco vyprávět a za 10 minut se divím, proč neodpovídám na položený dotaz a často si na něj vůbec nevzpomínám. 😄
Takže Lu se pečlivě stará o morčata a evidentně pocítila potřebu vypsat si, jakou zeleninu a jak často je vhodné jim podávat. Všimla jsem si papírku na lednici, zeptala se, jestli ho smím s vámi sdílet a dostala jsem svolení.
Takže tady je písmo člověka, do jehož života nikdy žádným způsobem nezasáhla škola.
Zajímá-li vás o našem životě víc, můžeme se potkat na besedách.
