Přála bych si umět nic neočekávat a žít v přítomnosti, hrozně by mi to zjednodušilo život! Rozumíte: ráno rozlepíte oči a VŮBEC NIC neočekáváte. Cokoli se za celý den stane je buď příjemné překvapení, nebo prostě situace k řešení. Neexistují úzkosti, protože ty pramení ze strachu z budoucnosti, ani deprese, neboť ty jsou zas ozvěnou minulosti.
No, takže touhle cestou chci jít, ale moc daleko ještě nejsem. 😄 Moje nejmladší dítě a Martin mi poskytují hlubokou studnici námětů a příležitostí k seberozvoji.
Tak třeba mám v hlavě nějaký plán. Jasně, už to samo o sobě není žití v přítomnosti, ale Buddha neměl děti! Teda měl syna, ale prý ho nikdy neviděl, možná tušil, že jako rodič by nirvány nedosáhl…? 🤔 To je jedno, prostě můj mozek je pořád ještě dost úzkostný, takže se uchyluje k plánování a očekávání dost často. Abych se cítila v bezpečí, potřebuju cítit předvídatelnost. Bohužel svět, děti a můj muž, to všecko jsou takové nepředvídatelné entity. Dřív mě to strašlivě vyvádělo z míry, ale dneska to už vnímám jako obrovský dar. Ano, někdy chci svého muže roztrhat na tisíc kusů, ale díky tomu, že mě už 6 let vystavuje nepředvídatelným situacím, se mi dneska žije mnohem uvolněněji než dřív.
A s dětmi je to podobné. O kolik krásnější a pohodovější je život, když jsem přestala lpět na tom, že věci mají nějak být nebo se stát tak, jak jsem si to vědomě či nevědomě naplánovala. Ta úleva! Ta flexibilita! Ta antifragilita! (Antifragilitu a Nassima Taleba doporučuju vygooglit, je to myšlenka, který mi dává smysl.)
Jasně, že se mi stává, že nějaký plán mám. Třeba chci jet na nějaké konkrétní místo. Už to vypadá, že odjíždíme, když tu dítě najednou řekne, že nikam nejede. To je nejhorší! Mám připravené a sbalené věci, myšlenkami už jsem tam, kam chci jet, a teď tohle! Co cítím? Zklamání, frustraci, vztek. Lítost? Vnímám to malé dítě uvnitř sebe, které chce dosáhnout svého a dupe nožičkou. Chci jet, chci a chci! Dýchám, pozoruju, co se ve mně děje. Mám chuť dítě sebrat, narvat do autosedačky a odjet. Dosáhnout svého. Ale za jakou cenu? Co je pro mě důležitější? Vztah s mými blízkými, nebo dosáhnout v tuhle chvíli svého? A tak se polituju, opečuju svoje zraněné vnitřní dítě úplně stejně, jako bych se postarala o svoje dítě reálné. Když se uklidním, komunikuju s dítětem (tím opravdovým), co se stalo. Popisuju situaci, svoje emoce, jeho pocity. Bez obviňování, posuzování, hodnocení, manipulace. Jak to můžeme příště udělat tak, abychom byli všichni v pohodě? Takhle se všichni postupně učíme spolu žít, dítě vrůstá do rodiny a společnosti, buduje si emoční a sociální inteligenci, empatii. Zjišťujeme, co kdo potřebuje, jak a kdy.
Samozřejmě jsou situace, kdy někde potřebuju být i s dítětem na přesný čas. Snažím se, aby jich bylo co nejmíň, nestojí mi to za stres a nepohodu ve vztahu s dítětem, které prostě vývojově zatím není schopno myslet do budoucnosti a chápat důsledky. To vše přijde časem. Vnímám jako svou rodičovskou zodpovědnost být ve vztahu s dítětem tím skutečným dospělým, ne dítětem, které chce za každou cenu dosáhnout svého bez ohledu na prožívání druhých (což je vývojově naprosto normální u dětí klidně až do 5 nebo 10 let věku, někomu to bohužel kvůli nerespektující výchově vydrží až do dospělosti). Bylo MOJE rozhodnutí mít dítě, neočekávám, že se nebudu muset po nějaký čas přizpůsobit, dělám to vědomě a nepovažuju to za oběť, protože chápu, že dítě není malý dospělý, ale k mnoha věcem zkrátka potřebuje s mou podporou dozrát. Rodičovství je pro mě ladění se na sebe, tanec, v němž se snažíme jeden druhému moc nešlapat na nohy a užívat si to. Čím víc toho pouštím a neřeším, tím lehčeji se mi tančí.
