Učení je ta nejpřirozenějši a nejradostnějši činnost pod sluncem. Pokud je dobrovolné.
Už jste někdy viděli zdravé miminko nebo batole, které by se nechtělo učit? Jenže my jsme z učení udělali něco, co chceme popsat, měřit, hodnotit a řídit.
Dokud děti nezačneme znechucovat, nudit, prudit, obtěžovat, testovat, hodnotit, soudit, známkovat, směřovat, manipulovat, vést a cpát jim něco, co jim nedává smysl, učí se rády a pořád.
Batolata se postupně naučí mateřský jazyk, protože jim to dává smysl. Starší děti se naučí cizí jazyk ve chvíli, kdy jim to dává smysl.
Lu začala angličtina dávat smysl poprvé před pár lety, když jsme trávili měsíc na Srí Lance. Po návratu do ČR zas zájem ztratila. Díky YouTube a online hrám je ale angličtině vystavena velmi často, takže anglicky nějak umí, upřímně řečeno nevím přesně, jak se to stalo. Teď je jí 12 a před pár měsíci mi řekla, že teď jede každý den Duolingo, protože se chce zlepšit v angličtině.
Dávám si v takových chvílích pozor, abych nehodnotila. Abych nevykřikla něco jako „No konečně!”, nebo „Sláva, teď děláš něco pro svou BUDOUCNOST!” Mohla bych jí tím totiž předat informaci, že tohle je hodnotně strávený čas, zatímco třeba hodiny strávené hraním her jsou něco méněcenného. A to si fakt nemyslím, i když v sobě nesu všechny ty strachy a předsudky implantované okolím.
Jsem si čím dál tím víc jistá, že Lu se učí vždycky přesně to, co jí dává smysl, a to, co jí smysl nedává, by si stejně nezapamatovala.
Pokud je učení nucené, je to větší či menší utrpení pro všechny strany. Možná to znáte: snažíte-li se naučit dítě něco, na co není fyzicky a psychicky připravené, je to trápení, frustrace, často i trauma. Možná si to pamatujete i z doby, kdy jste sami byli dětmi.
Přitom často stačí počkat a přijde to samo. Kašlat na to, že si někdo někde někdy vymyslel, že osmileté dítě musí znát násobilku a vyjmenovaná slova. Proč? Aby obstálo v testu? Dokážete vy sami teď hned vysypat z rukávu třeba větné členy? Udělejte mi větný rozbor té věty, co jsem právě napsala! Tak do toho, šup šup! No co koukáte, už ať to je hotové, je to na známky!
Cítíte to znechucení? Já jo.
Takže radši umožňuju svým dětem být dětmi tak dlouho, dokud budou chtít (a tak dlouho, jak já to vydržím). Učí se toho spoustu, často ani nevím jak. A je mi fuk, jestli by to nějací úředníci z ministerstva vyhodnotili jako dostatečné.
