Možná jste si všimli, že nepoužívám žádný make-up. Poslední roky už ani žádné krémy na obličej, vozím si s sebou jen kokosový olej, který někdy používáme i na vaření, takže dvě mouchy jednou ranou a navíc člověk ušetří peníze i místo v kufru. 🙂 Jo vlastně: mám vytetované oční linky. Nechala jsem si je udělat v pětadvaceti s tím, že prý do 3 let postupně vyblednou a zmizí. Takže už je to 15 let a nevybledly ani trochu. 😄 No nic.
Na tomhle všem by nebylo celkem nic zajímavého, kdyby to pro mě nesouviselo s mnohem hlubšími a důležitějšími věcmi. Jako dítě jsem si prošla událostmi, které zanechaly mnoho hlubokých stop v mé duši. A nejen tam. Možná víte, že mozek dítěte se fyzicky formuje na základě prostředí, v němž vyrůstá. Neurony se spojují určitým způsobem. Kdybychom vyrůstali v bezpodmínečně přijímajícím prostředí, bez násilí fyzického i psychického, náš mozek by se vyvinul jinak. Každý se taky narodíme s jinou genetickou výbavou – někoho silně traumatizují i zdánlivé banality, jiný vydrží mnohem víc.
Moje dětství ze mě udělalo člověka, který zoufale toužil po přijetí, bezpečí a lásce. Dítě udělá naprosto cokoli, aby toho dosáhlo, je to nezbytné pro jeho přežití. Mnoho z nás zůstalo v emocionální oblasti dětmi… Dlouho jsem potřebovala a toužila po tom, aby mě lidé měli rádi. Aby potvrdili, že si zasloužím žít. To nepřijímané dítě ve mně vymýšlelo miliony způsobů a strategií, jak toho dosáhnout. Moji bývalí krátkodobí i dlouhodobí partneři by vám mohli vyprávět. 🙈 Jednu dobu jsem se řítila světem jako bouře a emocionálně vysávala každého, kdo se nechal. Ničila jsem v zoufalé snaze potvrdit si, že mám nějakou hodnotu. Šílela jsem z potřeby, aby po mě co nejvíc lidí toužilo. Manipulovala jsem, využívala, deptala. Nejdřív jsem jim dala všechno – svůj neskonalý obdiv, divokou lásku a energii. Oni ale nikdy „nebyli dokonalí”. Nikdo mi nedokázal dát tu bezpodmínečnou lásku, po níž jsem tak šíleně prahla. Zas a znovu se mi potvrzovalo, že lidi jsou špatní a já jsem nehodná lásky. Znovu a znovu se opakoval a potvrzoval vzorec z dětství. Když jsem zjistila, že ani tenhle člověk mě neuspokojí, jako by se ve mně vyplo tlačítko. Ochladla jsem a ztvrdla jako skála. A oni nechápali. Nestíhali. Toužili dostat zpět ten obdiv, který ode mě znali a dělal jim tak dobře. Hodně mých expartnerů mi dlouhá léta psalo e-maily, nemohli pochopit, co „udělali špatně”, chtěli znovu zažít ten pocit nejlepšího chlapa na světě, který jsem jim tak silně a krátce poskytla. Jeden můj ex mi píše už 18 let… Má rodinu, ale nemůže zapomenout. Tak silně dokáží traumatizovaní lidé působit na jiné…
Jak to souvisí s make-upem? Já jsem ho rozhodně používala jako nástroj. Chtěla jsem se líbit, v tom byla moje hodnota. Den bez make-upu neexistoval. Byla jsem vězněm vlastního nitra. Aby zas nedošlo k omylu: nikoho ani v nejmenším neodsuzuju za používání make-upu. I já se dnes někdy ráda hezky obléknu a namaluju, ale už to není z té zoufalé potřeby se líbit, ale prostě: proč ne? 🙂
Jako bonus se nemusím večer odličovat, když jediné, co chci, je padnout do postele a spát. 😄 A jak to máte s malováním vy? 🙂
