Z knihy Gabora Maté The Myth of Normal:
“Jestliže k výchově dítěte je zapotřebí celý svět, pak stačí toxická kultura, abychom zapomněli, jak na to.…
Snaha být „dobrými rodiči“, se může zdát jako vleklý boj s časem, se sebou samými, dokonce i s našimi dětmi. Přicházíme k polici s knihami, už jsme ztraceni a hledáme směr. Chceme se ke svým dětem chovat správně, jen nevíme jak. Kdybychom tak měli nějaký vnitřní kompas, který by nás vedl. Dobrou zprávou je, že ho máme: všichni jsme díky tomu, že jsme lidé, obdařeni přirozenou touhou a talentem pro výchovu dětí. Špatnou zprávou je, že naše společnost se řídí svými předpoklady a převládajícími předsudky, které nás odcizují této vrozené znalosti, která je našemu druhu tak vlastní, že se jí nelze naučit, lze ji pouze aktivovat nebo vypnout.”
Souhlasím s Gaborem a za sebe dodávám: každý z nás ví, jak chce (nejen) s dětmi žít. Hluboko uvnitř nás se naše intuice a instinkty pořád snaží navést nás na správnou cestu, to jen my často neslyšíme. Někdy ani nechceme. A jindy bychom si to přáli, ale přes to všechno, co jsme prožili, je příliš náročné a bolestivé se do hloubi naší duše podívat. Držím nám všem palce, abychom dokázali hledat odpovědi v sobě. Klidně i za pomoci různých knížek a návodů, protože ty nás mohou navést na tu naši cestu. Nějak si nemůžu pomoct, ale myslím si, že i když se naše cesty mohou v jednotlivostech lišit, podstata naplněného života je pro každou lidskou bytost podobná: spojení s blízkými, přijetí, smysluplná činnost a láska.
