Aby se to mohly naučit, musejí mít možnost to trénovat v bezpečném prostředí a s lidmi, kterým důvěřují. S rodiči.
Chci, aby slepě nevěřily všemu, co někdo řekne. Musím tedy akceptovat, že jsou chvíle, kdy zpochybňují věci, které jim říkám já.
Chci, aby si dokázaly chránit své hranice. Proto musím jejich hranice respektovat i já.
Chci, aby měly vztahy, které jsou oboustranně dobrovolné a naplňující. Proto se musím snažit, aby věděly, že je bezpečné s námi – rodiči – nesouhlasit.
Chci, aby věděly, že jejich tělo, mysl, čas i život patří jen jim a nikdo nemá právo jim je brát. Proto přijímám jejich rozhodnutí nepodílet se na všem, co navrhnu a co chci dělat já.
Je to pro nás jako rodiče náročnější cesta, než uplatňovat moc a sílu? Nekdy možná ano. Ale tahle malá „oběť” je pro mě maličkost na cestě ve vývoji autonomie mých dětí.
