Vzdělávání a učení je vše, co děláme. Lidské bytosti jsou přírodou a evolucí naprogramovány k učení se, bez toho by nepřežily. Stačí dětem nestát v cestě a učení jim neznechutit tím, že jej učiníme povinným.
Dítě se narodí a okamžitě je schopno se doplazit k matčině bradavce. Během prvního roku života se naučí tak komplexní a složité věci, že jen zíráme, uvědomíme-li si to naplno. Je jako houba nastávající z okolního prostředí vždy přesně to, co dává smysl v kontextu společnosti, v níž žije. Dokonale kopíruje rodiče, zrcadlí emoce, učí se komunikovat a rozumět světu i sobě. To vše se může ale zdravě dít pouze tehdy, jsou-li rodiče vnímání k potřebám dítěte, jsou-li skutečně přítomní a receptivní, neizolují-li dítě od okolního světa a naopak jej láskyplně a nenásilně, bez tlaku a očekávání podporují v jeho objevování. Učení se samozřejmě děje i ve chvíli, kdy se rodiče k dítěti chovají úplně jinak. Dítě se jen učí úplně jiné věci: jak přežít ve světě, který není přátelským a bezpečným místem. Jsme-li ale, nebo se alespoň snažíme být, těmi prvně jmenovanými rodiči, pak toho dítě do pro mnoho lidí překvapivého věku nepotřebuje o mnoho víc. Nepotřebuje prostředí jeslí, školek a škol, kde je odděleno od rodiče. Většina dětí není dlouho zralá na to trávit tolik času bez matky a je to naprosto přirozené, to jen my si pod vlivem dlouhých let institucionalizace dětství myslíme, že je „normální” něco, co není přirozené.
Vše dobré, co dětem přinášejí školy, lze zažívat i mimo ně. A ještě mnohem víc. Naší školou je doslova celý svět. Za 20 let rodičovství jsem svůj život upravila tak, abych mohla s dětmi žít volně a svobodně. Nic z toho se nestalo přes noc a bez veliké dávky odvahy a neustálého vykračování z komfortní zóny a vyjasňování si priorit. Dnes žijeme šťastně a spokojeně bez škol, na cestách po světě bez stálého bydlení, s minimem věcí, zato maximem zážitků. Nic neplánujeme dlouhodobě, pružně reagujeme na potřeby nás i dětí, prostě všech zúčastněných. Mé starší dvě děti jsou vždy tam, kde chtějí – buď u svého tatínka, nebo se mnou, svou nejmladší sestrou a mým mužem. Vědí, že zodpovědnost za své životy mají jen ony samy.
