Když o někom říkáme něco negativního, ve skutečnosti nikdy nemluvíme o něm, ale o sobě.
Říkáme jen různými způsoby, že to, co ten druhý udělal nebo řekl se nás někde hluboko dotklo. Čím víc agresivně, sprostě nebo naléhavě to říkáme, tím víc a hlouběji nás to zasáhlo.
Neříká to vůbec nic o druhém člověku, zato to prozrazuje mnohé o nás.
Kdysi v dětství jsme se naučili, že dát najevo svou zranitelnost je nebezpečné. Proto když se nás něco dotkne, maskujeme často naše skutečné pocity hněvem, křikem, agresí, někdy i tím, že se všemožně snažíme si z toho dělat legraci nebo chceme domnělého soupeře ponížit a tím si zdánlivě dodat sebevědomí. Skrýváme své skutečné emoce nejen před ostatními, ale i sami před sebou. Je nebezpečné si i jen přiznat, že jsme zranitelní.
Když na někoho křičíme, nadáváme nebo ho zesměšňujeme, ať už osobně nebo online, zakrýváme tím vlastní slabost a říkáme tím: „Cítím strach, ohrožení, bolest, zahanbení, stud.” Případně: „Chci ukázat celému světu, že já nejsem zranitelný!”
Když je na vás někdo zlý, agresivní, nadává, zesměšňuje nebo se vás snaží ponížit, stačí si vzpomenout na to, že vůbec nemluví o vás, ale o sobě. Sděluje vám své strachy, bolesti, hluboká zranění, svou nejistotu.
Kdyby vám někdo řekl: „Ta tvoje tykadla jsou ale vážně pěkná!” (Nebo hnusná. 🙂) Co na to řeknete? Možná se zasmějete, protože dobře víte, že žádná tykadla nemáte. A k tomu, co vám nebo o vás říkají ostatní, můžete přistupovat úplně stejně. Kdybyste se chtěli ještě o level posunout, můžete s těmi lidmi soucítit, vnímat jejich potřeby a to, co může být skryto za slovy, která vypouštějí z úst.
(Věta s tykadly není úplně z mé hlavy – je inspirována podobnou větou se zelenými vlasy z dokumentu Moudrost traumatu, který neustále všude vřele doporučuju.)
Jestli máte radši videa:
