“To moje dítě se neumí na nic soustředit!”
Takové povzdechy rodičů jsem kdysi jako učitelka ve školce poslouchala dost často. A přitom jsem věděla, že jejich Honzík nebo Anička se dokáží naprosto ponořit do kreslení, stavění lega, hraní deskovky nebo vymýšlení imaginárního světa s kámošem a soustředit se na to klidně 2 nebo 3 hodiny.
Za 42 let svého života jsem nepotkala zdravě se vyvíjející dítě, které by se neumělo soustředit. Potkala jsem ale mnoho dětí, které se odmítaly soustředit na věci, které nechtěly dělat a nedávaly jim smysl. Nechtěly se nechat zlomit.
Mnohokrát jsem jako učitelka cítila velkou frustraci z toho, že rodiče tlačí na své děti i na nás, abychom je ve školce s jejich pomocí vymodelovaly do tvorů, kteří se budou soustředit na to, na co chtějí dospělí. Abychom je společně změnili, opravili, předělali, donutili, zmanipulovali a připravili na školu (a život), protože tam přeci budou muset dělat věci, které nechtějí a které jim nedávají smysl. Nechci.
Nechci nic takového žádným dětem dělat. Děti se rodí s obrovským potenciálem, s chutí žít, ochutnávat svět všemi smysly, učit se, nasávat jako houby. Stačí je nechat vyrůstat v bezpečném, přijímajícím, láskou a úctou naplněném prostředí a ony rostou a kvetou.
Vyrůstají z nich pak dospělí, kteří vědí, že mají život ve svých rukou. Že nemusejí slepě poslouchat “autority”, že si nemusejí nechat líbit chování, které jim ubližuje, že prostě nemusejí nic, co jim nedává smysl a pro co se sami dobrovolně nerozhodnou. Dělají i věci, které je nebaví, pokud v nich vidí smysl. Vědí ale, že je to vždy jejich rozhodnutí. Nevyrůstají jako pasivní oběti, ale jako aktivní tvůrci. Což je něco, co se my ostatní musíme horko těžko učit žít až v dospělosti, až ve chvíli, kdy začneme chápat, že už zas máme zodpovědnost za svůj život.
