Děti, chovejte se jako dospělí. Nebo vlastně…?

Tak jo, já k tomu něco napíšu, protože je vás tolik, kdo mi posíláte něco k té “aféře Marthy’s Kitchen…” Jen to možná bude něco jiného, než čekáte.
Mně totiž na celé té věci vůbec nepřijde nejhorší to, že nějaký podnik si vybírá, koho obslouží – na to má jistě právo, ačkoli kdyby stejný text napsal třeba o lidech handicapovaných, LGBT+ nebo jiné barvy pleti, nejspíš by se strhla velká vlna všeobecného odsouzení. Jenomže děti, to nejsou lidi, že jo. Zkuste si v textu Marthy’s Kitchen nahradit slovo “děti” třeba slovem “blonďatý člověk” a sledujte vaše reakce…
Takže: já osobně respektuju, že si někdo určí, koho chce obsluhovat, nicméně způsob, jakým tento podnik své preference sdělil, pro mě znamená jediné: nemám zájem jej navštívit ani bez dětí.
Co mi přijde na celé té věci nejsmutnější není to, že si restaurace určila, že je baby-unfriendly, to bych vlastně ocenila jako informaci předem a děti ani sebe bych prostě nevystavila zbytečnému stresu z toho, že se cpeme někam, kde nás nechtějí. Nejsmutnější pro mě je způsob, jakým to restaurace sděluje, ale hlavně reakce na něj – jak ty podpůrné typu: “Děkuju vám, že konečně někdo upozornil na to, jak se ty mrchy malý odporně chovají,” tak ty odmítavé.
Ukazují totiž velmi jasně to, jak moc nedospělí duševně a emocionálně jsme. Jak nedokážeme regulovat své emoce a projevy – což je mimochodem přesně to, co by Marthy’s Kitchen po dětech, které k nim přijdou, chtěla. Chápete? Oni chtějí po dětech něco, čeho nejsou sami schopni.
Řeknu to ještě jednou: tahle nemocná společnost dnes a denně tlačí na děti, aby se chovaly tak, jak to mnoho dospělých vůbec nezvládá. Proč? No, právě proto, že se přesně takhle k nim chovali jejich rodiče. Bez úcty a respektu.
Znáte ten citát, že jen blázen opakuje dokola pořád totéž a naivně očekává jiný výsledek..? Ale hlavně, že ta výchova našich rodičů byla terno, vyrostli z nás slušní lidé, viďte? Všichni jsme vysoce funkční, šťastní, spokojení a umíme slušně a konstruktivně bez agrese a nezvládnutých emocí komunikovat své potřeby, přání a názory, že?
Text Marthy’s Kitchen a mnohé komentáře k němu ukazují také na naprostou neznalost a/nebo nepochopení vývoje člověka (dítěte). To fakt všichni zapomněli, jaké to je být dítětem? Jak se jako děti cítili? Bylo to tak na prd, že si to všichni museli zabetonovat tak hluboko, že se stali takhle necitlivými vůči těm vyvíjejícím se bytostem, které ke zdravému vývoji potřebují bezpodmínečné přijetí a lásku, což je dost přesný opak toho, co vidíme tak často okolo sebe.
Fakt ti lidi nevidí, že jejich potlačená agrese ventilovaná v komentářích velmi pravděpodobně pramení právě z toho, že se jim v dětství dostalo právě té výchovy, kterou tak vehementně obhajují?
No, závěr, který si z toho celého odnáším, pro mě není nijak překvapivý. A vlastně děkuju Marthy’s Kitchen, že tohle téma otevřeli. Třeba to zas přispěje k tomu, že se pár dalších lidí zamyslí nad tím, že děti jsou taky lidi, ale nejsou to malí dospělí. Zatím. Naštěstí.