„Děti svým rodičům nic nedluží. Nemusí mít dobré známky. Nemusí mít pořád dobrou náladu. Nemusí spát celou noc. Nemusí dojídat jídla, která rodiče uvaří. Nemusí se jim líbit všechno, co pro ně rodiče vymyslí. Nemusí s rodiči souhlasit. Děti nedluží rodičům vůbec nic.“
Leah McDermott
Taky vás občas přepadne takový ten pocit „dělám pro něj všecko možný a on si toho neváží”? Nebo „tak já se tady s tím crcám hodinu a ona to nechce”. Případně „to snad ne, zas má po ránu blbou náladu, to se na to můžu vykašlat”. Očekávání, ego, zraněné vnitřní dítě,… ti všichni umějí být hodně hlasití a překřičet lásku a přijetí. Když má blbou náladu můj muž, taky mě to štve. Ale nemám žádné právo na to, aby se choval podle mých představ. Nemám žádné takové právo ani co se týče mých dětí. Třeba puberta je v tomhle ohledu VELMI náročné období, ale batolecí věk dětí též. Ale je to taky obrovská příležitost učit se přijímat věci, které nemůžu ovlivnit, nebrat si věci osobně, nepouštět si do srdce negativitu z okolí. Učit se být takovým rodičem, kterým chci být.
