Mám za sebou velmi stresující zážitek. Po mnoha stránkách. Autonehoda, moje dítě, moje kamarádka a děti mých přátel. Nejvíc stresu mně a mé devítileté dceři nezpůsobila bouračka samotná, ale někteří lékaři z Thomayerovy nemocnice.
A protože jsem psavec a psaní mi občas pomáhá třídit si myšlenky a zvažovat případné budoucí kroky, ale taky proto, aby třeba aspoň někteří mí přátelé věděli, na co mají oni a jejich děti právo, pokud se ocitnou v podobné situaci, pro to všechno tady teď sedím a píšu.
Telefonát. Nehoda. Všichni jsou v pořádku, jen trochu v šoku, auto zničené. “Maminko, přijedeš pro mě?” Jasně. Sedám do auta a jedu. S představou, že se všichni obejmeme, oddychneme si, že se nikomu nestalo nic vážného a pojedeme domů.
Přijíždím k domu, cestou jsem potkala nabourané auto, u něj stojí policejní auta a sanitka. Vystupuju, hledám Lucinku, ptám se, kde je. Dozvídám se, že ji spolu s další holčičkou odvedli do sanitky. Netuším, jestli tam vevnitř nesedí plačící a vyděšená, běžím tedy k sanitce. Zastaví mě policista. Je milý, ale místo toho, aby mě co nejdřív pustil k dceři, po mně chce jméno, rodné číslo moje i dcery, telefonní kontakt. Všechno nadiktuju. Jsem v klidu, protože od kamarádek i samotné Lucinky vím, že je v pořádku a taky proto, že netuším, co přijde…
Konečně otevřou dveře sanitky. Lucinka se svou kamarádkou, která taky byla v nabouraném autě, sedí uvnitř a s úsměvem si povídá s jedním ze záchranářů, který jim ukazuje, co všechno v sanitce mají. Když mě uvidí, jde mě obejmout. Obě jsme šťastné, že to dopadlo vlastně dobře. Má jen odřeniny od pásů na stehnech a klíční kosti, nic ji nebolí, nikam se nebouchla. Spolu se záchranáři mi líčí, co se stalo. Znovu se jí vyptávám, jestli se opravdu nebouchla do hlavy, břicha nebo kamkoli jinam, jestli jí kontrolovali krk a páteř, jestli ji fakt nic nebolí. Záchranáři mi potvrzují, že je na tom asi nejlíp ze všech tří dětí, ale navrhují, aby byly všechny děti dopraveny do Thomayerovy nemocnice na vyšetření, jen pro jistotu. Dvě z dětí a řidička pojedou v sanitce. Lucinka je prý v pohodě, záchranáři mi řeknou, ať si ji klidně vezmu do auta a dovezu ji tam sama. Nasedáme a jedeme. Lucinka do nemocnice nechce, bojí se vyšetření. Ujišťuju ji, že jde jen o rentgen, jen pro jistotu, nevíme s jistotou jak velký náraz to byl. “Rentgen znáš, pamatuješ, jak jsi se jednou bouchla do hlavy? Taky jsi pak byla na rentgenu.” Ujišťuju ji, že to nebolí, a že budu pořád u ní.Dorážíme do Krče. Doktor se zdá v pohodě, i když moc nebere ohled na to, že se Lucinka bojí. Padají věty jako: “Ale prosím tě, jsi už velká holka!” Raději držím jazyk za zuby, chci to mít co nejdřív za sebou a jet domů. Prohlédne Lucinku skrz naskrz, ošetří odřeniny od pásů, absolvujeme rentgen a sono břicha, všechno v pořádku. Obě kamarádky s dětmi totéž. Jsme rády, že jsou děti skutečně v pořádku, je jedenáct v noci, všichni jsme unavení a chceme jet domů a vyspat se.
Ale omyl. Doktor si pozve dovnitř kamarádku se synem. Chvíli se dívá do počítače, pak se otočí k chlapci a s kamenným výrazem mu oznámí: “Tebe si tu necháme přes noc, ty dneska domů nepůjdeš.” Kamarádka na doktora zírá, chvíli si myslí, že to je nějaký druh humoru. Její syn se vyděsí, začne brečet a odmítá v nemocnici zůstat. Když kamarádce dojde, že to doktor myslí vážně, řekne: “To ne, to já takhle nechci…” Lékař na to: “Ale já se vás neptám, já vám to oznamuju.” Poté oznámí i nám ostatním, že všechny tři děti zůstanou v nemocnici přes noc na pozorování. Na stole pod sklem se skví nařízení vedení, že se v žádném případě (až na děti handicapované) nepřijímají s dětmi nad 6 let do nemocnice rodiče. Je nám rezolutně oznámeno, že s dětmi v nemocnici nemůžeme být, budou tu samy. Děti pláčou, Lucinka opakuje, že tam nechce zůstat sama. Všechny tři lékaři sdělíme, že děti samotné v nemocnici nenecháme, že zůstaneme s nimi. Lékař opakuje, že tam s nimi být nemůžeme. Ptáme se, proč je chtějí v nemocnici nechat. Prý na pozorování.
– “Jak je budete pozorovat?”- “Každé dvě hodiny jim změříme tlak a puls.”- “To přece můžeme dělat i my doma. Navíc s námi spí v posteli, celou noc ucítím, jestli dýchá a je v pořádku.”- “Ale vy nemáte doma přístroje.”- “Tak pojedeme do jiné nemocnice, kde s dětmi budeme moci být.” Doktor se odvrací. Sestra z kartotéky začne vykřikovat: “To vůbec nechápu, co to je za rodiče! Jak můžou být takhle nezodpovědní!”
Situace se vyostřuje.
Doktor: “Víte co? Kdybych já byl vedoucí směny, což dneska nejsem, okamžitě bych volal sociálku a policii, protože vy ohrožujete život svého dítěte! Odmítáte léčbu!”
– “My neodmítáme léčbu, pouze odmítáme nechat tu děti samotné, chceme být s nimi. Klidně na zemi, na židli, to je jedno.”
Bez reakce. Následuje lékařův monolog a výčet všech možných rizik, včetně protržení střev či plíce, detailní popis podobného případu, který měli před měsícem, a mnoha zmínek o možnosti náhlé smrti. Všechno tohle před dětmi. Ty jsou vyděšené, v žádném případě teď nechtějí, abychom je opustily.Nejsme si jisté, zda máme právo s dítětem v nemocnici být a ani nemáme čas to zjišťovat. Ale své děti opustit nechceme. Opakujeme, že tam s nimi beze všeho zůstaneme. Žádná odezva. Doktor řeší celou situaci s vedoucí směny. Když se vrátí, sdělí nám, že možná můžeme podepsat negativní revers (nesouhlas s poskytnutím zdravotní péče), ale znovu barvitě líčí všechna možná rizika. Navrhuje, že teď dětem odeberou krev a moč a pošlou nás na EKG. “Budete ale na výsledky čekat hodinu a půl až dvě hodiny a potom uvidíme.” Je půlnoc. Znovu opakuje, ať tam děti necháme. Se sestrami si vyměňují výmluvné pohledy, nátlak je všudypřítomný. Ptá se, proč tam Lucinku nechci nechat samotnou, nechápe: “Můj syn byl sám v nemocnici týden a zvládnul to v pohodě! Ona je přece už velká!” Proč ji tam nechci nechat samotnou? Přece proto, že ona nechce. Na názor a přání dítěte se nebere ohled? Ne…Vyjádřím přání podepsat negativní revers. “Ten musejí podepsat oba rodiče, zavolejte si sem otce dítěte.” Nenapadne mě si ověřovat, zda je tato informace pravdivá, chci být hlavně už pryč. Volám Lucinčinu tatínkovi. Vzbudím ho, je nemocný, má horečku. Vysvětluju situaci a prosím, aby přijel. Sedá do auta a jede. Nechce, aby tam Lucinka musela zůstat sama a plačící.
V půl druhé máme výsledky rozboru krve, moči a EKG. Vše v pořádku. Za komentářů o nezodpovědných rodičích podepisujeme negativní revers. Doktor nás poněkolikáté pečlivě poučí o všech možných komplikacích a rizicích. Podrobně nám sdělí, co máme sledovat, a jak máme dítě kontrolovat. Poděkujeme a ve dvě hodiny v noci odcházíme.
Druhý den ráno mě v půl osmé vzbudí telefonát. “Mluvil jsem o tom vašem případu s panem primářem. Můžete ještě dnes přijet na kontrolu, v 11:45?” Ano, jistě. V hlavě mi začne hlodat myšlenka, jestli na nás zase nebudou tlačit, abych dceru v nemocnici nechala. Lucinka je v pohodě, ale hrozně unavená, spí. Vstanu, každou hodinu ji chodím kontrolovat a mezitím rozjedu pátrání po všech čertech (a právnících). Zajímá mě hlavně, jak je to s právem rodičů být se svým dítětem v nemocnici.
Píšu přátelům. Obratem posílají kontakty na právníky, kteří se podobnými věcmi zabývají. Píšu kamarádce právničce. Hned odpovídá, ujišťuje mě, že určitě mám právo s dcerou být, posílá mi výňatky z Ústavy, resp. Listiny základních práv a svobod, a z Úmluvy o právech dítěte, kterou ČR ratifikovala. Díky další kamarádce se dozvím o skupině na Facebooku, kde se přesně takovéhle věci řeší. Píšu dotaz a okamžitě dostávám vyčerpávající odpověď, viz úplně dole. Takhle vybavená se cítím klidnější. Kontrola proběhne bez problémů, na ambulanci je jiná doktorka. Zkontroluje moč a znovu mi popíše, co mám sledovat. Odcházíme.
Svou dceru miluju a nikdy bych neudělala nic, co by ji ohrozilo. Ani omylem jsem neodmítla léčbu. Ani náhodou jsem lékařům nebránila v jejich práci. Jediné, co jsem chtěla, bylo stát po boku svého dítěte, když je vyděšené z neznámého prostředí, neznámých lidí a neznámých úkonů, které lékaři provádějí. A když je navíc naprosto bezmocné, protože jeho námitky nikdo nebere v úvahu. Dítě totiž nebereme vážně. Musí to vydržet. Dospělí vědí, co je pro něj dobré, a co je nutné k tomu, aby bylo zdravé. Dítě tomu nerozumí. Rodič tomu nerozumí. Lékař je autorita. Připadala jsem si jako ve škole a musela jsem si neustále připomínat, že už jsem dospělá, a že na můj názor ostatní dospělí musejí brát ohled. Tu obrovskou bezmoc dětí jsem ale cítila stále.
Lékaři dělají svou práci. Rozumím jim, rozumím jejich pohledu. Nerozumím ale způsobu komunikace, povýšenosti, pohrdání a neochotě najít společně řešení. Doktor z Krče byl vlastně milý a slušný, ale jen dokud jsem neprojevila nesouhlas.
Dostaly jsme s Lucinkou obě velkou lekci. Ona se přesvědčila, že držím slovo. Neopustila jsem ji. Když byla bez sebe strachem, slíbila jsem, že buď zůstaneme v nemocnici obě, nebo obě odejdeme. Přísahala jsem a slovo dodržela. Viděla, že někteří lidé dokáží vyvíjet na druhé velký nátlak, ale že mu nemusí podlehnout. Já jsem dokázala zůstat klidná a stát si za svým. Cítila jsem, že je to tak správné. Racionálně jsem vyhodnotila situaci, i když mě cestou domů děsila myšlenka, že existuje určité riziko, že Lucinka má opravdu nějaké vnitřní zranění. Podle všech vyšetření ale byla v pořádku, pásy ji odřely stehna a klíční kost, v oblasti břicha nebyla vůbec zraněná.
Ale hlavně: já jsem s ní v té nemocnici opravdu chtěla zůstat. Doktoři nás ale raději nechali podepsat revers. Kéž by už práva a přání dětí byla brána vážně…
Edit: důležité doplnění, díky Vendule za komentář: “Tím, že ti zamezili být s dcerou v nemocnici a dotlačili tě k podepsání reverzu, přehodili zodpovědnost na tebe a kdyby se cokoliv dělo, právní důsledky jejich neochoty a nedodržování práv tvé dcery bys nesla ty a otec dítěte.”
A ještě důležité doplnění: díky kamarádce Lence, právničce: “Nepodepisovat nic, co není pravda (tj. že odmítáte léčbu), ale sepsat vlastní prohlášení. Nebo – kdyby dělali problémy – to své vyjádření vepsat přímo do jejich (do reversu).”
A teď už závěr. Je jednoduchý: DÍTĚ MÁ PRÁVO NA NEPŘETRŽITÝ KONTAKT S RODIČEM. Nemocnice není povinna vás hospitalizovat, nemá ale nejmenší právo vám bránit tam s dítětem zůstat (na zemi, na židli). Vy samozřejmě nesmíte omezovat chod nemocnice a ostatní pacienty.
A teď trochu paragrafů (mnohokrát děkuji Lence, Oli, Petře, Zuzaně a dalším – nejsem si jistá, zda by chtěly být jmenovány plnými jmény):
Výňatek o právu dítěte: Tímto způsobem dochází také k porušování právních předpisů, a to zejména §28, odst. 1, 2 a 3, písm. a) a e) zák. č. 372/2011, a §855, odst. 1, § 856 a §858 zák. č. 89/2012, dále k porušování práv hospitalizovaných dětí, které etická komise Ministerstva zdravotnictví schválila již v roce 1993 a Listiny základních práv a svobod, kterou vyhlásilo předsednictvo České národní rady již v roce 1992 jako součást ústavního pořádku České republiky.
Zákon číslo 372/2011 – Zákon o zdravotních službách platný od 1. 4. 2012 § 28 (1) Zdravotní služby lze pacientovi poskytnout pouze s jeho svobodným a informovaným souhlasem… (2) Pacient má právo na poskytování zdravotních služeb na náležité odborné úrovni. (3) Pacient má při poskytování zdravotních služeb dále právo a) na úctu, důstojné zacházení, na ohleduplnost a respektování soukromí při poskytování zdravotních služeb v souladu s charakterem poskytovaných zdravotních služeb, e) na 1. nepřetržitou přítomnost zákonného zástupce, popřípadě osoby určené zákonným zástupcem, je-li nezletilou osobou.
Zákon číslo 89/2012 – Občanský zákoník platný od 1. 4.2014 § 855 (1) Rodiče a dítě mají vůči sobě navzájem povinnosti a práva. Těchto vzájemných povinností a práv se nemohou vzdát; učiní-li tak, nepřihlíží se k tomu. § 856 Povinnosti a práva rodičů spojená s osobností dítěte a povinnosti a práva osobní povahy vznikají narozením dítěte a zanikají nabytím jeho zletilosti. § 858 Rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění; vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti. Trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen soud.
Práva hospitalizovaných dětí:
1. Děti mají být do nemocnice přijímány jen tehdy, pokud péče, kterou vyžadují, nemůže být stejně dobře poskytnuta v domácím ošetřování nebo při ambulantním docházení.2. Děti v nemocnici mají právo na neustálý kontakt se svými rodiči a sourozenci. Tam, kde je to možné, by se mělo rodičům dostat pomoci a povzbuzení k tomu, aby s dítětem v nemocnici zůstali. Aby se na péči o své dítě mohli podílet, měli by rodiče být plně informováni o chodu oddělení a povzbuzováni k aktivní účasti na něm.3. Děti a/nebo jejich rodiče mají právo na informace v takové podobě, jaká odpovídá jejich věku a chápání. Mají mít zároveň možnost otevřeně hovořit o svých potřebách s personálem.4. Děti a/nebo jejich rodiče mají mít právo poučeně se podílet na veškerém rozhodování ohledně zdravotní péče, která je jim poskytována. Každé dítě má být chráněno před všemi zákroky, které pro jeho léčbu nejsou nezbytné, a před zbytečnými úkony, podniknutými pro zmírnění jeho fyzického nebo emocionálního rozrušení.
Dále Listina základních práv a svobod, článek 32, odstavec 4:
„Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů, děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti od rodičů odloučeny proto jejich vůli pouze rozhodnutím soudu na základě zákona.“Chvilkově – nikoliv dlouhodobě – mohou být odděleny pouze v případě, že je rodič fyzicky či psychicky indisponován natolik, že aktuálně a reálně, nikoliv hypoteticky, ohrožuje okolí (tedy i vlastní dítě).
Placení:
Do 6 let věku dítěte proplácí hospitalizaci rodiče s dítětem pojišťovna, pak si přistýlku a pobyt hradí rodič. Ceny jsou velmi různé a jsou nějaké výjimky od placení. Do 6 let hradí pobyt doprovodu pojišťovna, a to 100 Kč, od 6 let ne. Je tu možnost, že to pojišťovna proplatí, jestliže to schválí i revizní lékař a rodič se přijme jako průvodce. Částky se pohybují od 100 Kč až po 700 Kč za lůžko a noc. Bohužel se dějí i situace, že nemocnice požaduje proplatit pobyt i rodičům dětí starších 2 let. To neakceptujte. Když rodiče nemají peníze, právo dítěte nemusí být naplněno a dítě může trpět. Žádejte o písemné vyhotovení oznámení, že musíte platit a pak to písemně odmítněte. Řešit se to dá zpětně, nebo ať to řeší ten, kdo není s dítětem, ten má jiné starosti.
Tento článek jsem napsala v dubnu 2017 původně jen jako post na Facebook. Poté jsem ho publikovala i na blogu iDNES.cz, kde má nyní (leden 2018) více než 33 tisíc přečtení.
Už máte placku DĚTI JSOU TAKY LIDI? Nemáte? A chcete? Tak jo. 🙂 Objednávat můžete tady.
