Dnes je to přesně 20 let, co jsem si porodila svého prvního učitele.
Už od malička byl mnohem moudřejší než já. Ukazoval mi svět tak, jak jsem ho nikdy předtím neuměla vidět. Jenže jsem byla moc mladá a neuměla jsem dost naslouchat. Myslela jsem, že babičky, doktoři, učitelé, dokonce i cizí lidi vědí líp než já a on, jak máme žít. Neměla jsem nikoho, kdo by mi řekl: „Kašli na příručky a příbuzné, nech se vést intuicí a dítětem.“
Říká se, že prvorozené děti to vždycky odnesou: jsou takovým prvním experimentem. Navzdory tomu, kolik jsem z dnešního pohledu udělala chyb a jak moc bych si přála prožít Danovo dětství ještě jednou, vyrostl tenhle krásný kluk do úžasného dvacetiletého chlapa. Je mi ctí moct o něm říct, že je to můj syn.
Dane, děkuju ti, že mi odpouštíš moje chyby, děkuju, že s tebou můžu sdílet část svého života, děkuju, že jsi. Všechno nejlepší!
