Dobré ráno z koupelny

Dobré ráno z koupelny. Máme tu skoro profi světlo, něco jako ring light, ale hranaté. 😄 Prosím vás, to dítě nespí a nespí. Že jsem už 2,5 roku buzena v noci nejpozději každé 2 hodiny výkřikem, který má podobný účinek jako facka, jsem už tak nějak se střídavými úspěchy přijala. Ale že je Astrid schopná večer jet na plný plyn klidně do půlnoci, to už je na mě trochu silná káva. Já bych tak chtěla aspoň hodinu večer pro sebe! Jenže donutit někoho spát, když se mu nechce…? To je blbost. 🙂 A hlavně to nejde. Když se vám nechce spát, nepřikážete si to, nebo ano? 🙂 Tak teď jen vydržet, než bude aspoň chtít dělat nějaké věci sama a ne za mnou každých 10 minut chodit s „Mami, prsíčko! A druhý!” Cítím se jako oběť? Ne. Vím moc dobře, že kdybych chtěla, mohla bych to „vyřešit”. Mohla bych přestat kojit, mohla bych ji zavřít do pokoje a nechat plakat, mohla bych vymyslet milion způsobů, jak donutit to malé stvoření k tomu, aby se chovalo podle mých představ. Můžu skoro cokoli. Dokonce bych ji mohla opustit. Ale nechci. A to je právě ten rozdíl, který mi dává chuť a sílu jít dál cestou, kterou si vědomě vybírám. Vím, že můžu cokoli, a proto si vybírám to, co skutečně chci. Soucit, lásku, bezpodmínečné přijetí. Dětí, sebe sama, všeho ostatního. Ne, rozhodně to nejde vždycky a určitě to není snadné. Ale je to moje cesta. Jen moje. Miluju ji. Miluju pocit, že jsem tvůrce svého života. Trvalo mi 41 let dojít až sem, ale díky bohu – vlastně spíš díky MNĚ – za to. Je to skvělé místo i se vším utrpením, co je za mnou, se mnou a přede mnou. Protože jsem pochopila, že to, jak k čemukoli přistupuju, je jen moje volba. Jasně, když cítím, že už FAKT nemůžu, vymezím se. To je součást zdravého vnímání vlastních hranic. (Polo)mrtvá matka by pro žádné dítě moc fajn nebyla. Ale o tom jestli a jak to udělám rozhoduju zase jen já a můžu to dělat v souladu se sebou a svými hodnotami. Nebo se vědomě rozhodnout to neudělat. Díky vám všem, co jste v tom se mnou a inspirujete mě svými vlastními příběhy. ❤️