Tohle je můj nejstarší syn Daniel při nástupu do první třídy. Jak bych si dnes přála tolik věcí udělat jinak! Ale vlastně by stačilo změnit jednu jedinou věc: vnímat děti jako plnohodnotné lidi. Brát vážně jejich emoce, potřeby a rozhodnutí. Nebrat jim zodpovědnost za jejich životy, těla a čas. Vnímat. Cítit. Nejen své děti, ale i sebe. Chtít se ve vztahu s dětmi i jinými lidmi cítit dobře. Nevěřím, že se někdo cítí spokojeně a šťastně, když na své děti křičí nebo je bije. Nevěřím, že existují zlí lidé od podstaty. Dokonce nejsou zlí ani ti, kteří mi posledních pár dní píší, že z mých dětí vyrostou odporní spratci, že já jsem nebetyčná kráva (vybrala jsem to slušnější oslovení 🙂), že mám chcípnout, nebo že by moje děti i já zasloužily pořádně zmlátit. Je mi jasné, kolik bolesti si tihle lidé v sobě nesou. I já si ji nesu, jen ji už dnes umím zpracovávat jinak. Možná tihle všichni byli kdysi taky dětmi, které nedostaly možnost vyrůstat v bezpečném prostředí. Přeju jim, ať najdou svůj klid.
Kdybyste si o Danielovi chtěli přečíst víc, můžete tady a tady.
