Když jsou děti malé a pořád se nás rodičů na něco ptají, unschooling se dělá lehce. Spokojeně si pro sebe pokyvujeme, jak se pořád něco učí.
Jenže přijdou chvíle – a na to fakt můžete vzít jed, že přijdou – kdy budete mít pocit, že se vaše děti neučí VŮBEC NIC. A co hůř: ony se vás třeba nebudou skoro na nic ptát. Je možné, že budou trávit dlouhé hodiny a dny zavřené ve svých pokojích. Když budete mít štěstí a podařilo se vám v předchozích letech vybudovat si s nimi vztah založený na oboustranné úctě, důvěře a respektu, pak si s vámi více či méně častěji třeba i popovídají.
Když tyhle chvíle přijdou, neznamená to, že unschooling nefunguje. Unschooling totiž není něco, co má fungovat podle toho, jak si my rodiče představujeme.
Je to právě úcta a respekt k dítěti, k jeho volbám a rozhodnutím.
Vědomí, že se všichni neustále něco učíme, jen to často není to, co by si ostatní okolo nás přáli.
Nepřenášení vlastních očekávání na dítě.
Nehodnocení toho, co je vzdělávací (rozuměj dobré) a co ne.
Víte, já si dneska už myslím, že unschooling se nedělá. Říkám radši, že žijeme unschoolingově.
Protože unschooling je prostě život bez školy. Jak se dělá život?
