„Harvardská studie ukázala, že poškození nervového systému a psychiky dítěte způsobené občasným plácnutím může být stejně závažné jako poškození způsobené hrubším násilím.“ Manisha Aggarwal – Schifellite, „How Spanking May Affect Brain Development In Children,“ Harvard Gazette, 12.4.2021
Cokoli, co dítě vnímá jako trest, je zásahem do jeho integrity a jako takové ze své podstaty nemůže mít žádný pozitivní účinek.
Kromě studie zmíněné v citátu to dokládá i řada dalších výzkumů včetně meta-analýz o důsledcích trestání (2002, 2016, odkazy na ně najdete na mém webu detijsoutakylidi.cz v otevřeném dopise ministru práce a sociálních věcí, který jsme napsaly s psycholožkou Janou Nováčkovou z Respektovat a být respektován a Pavlínou Hořejšovou, ředitelkou Nadace Ashoka CZ a SK, a který podepsalo mnoho dalších odborníků i laiků.
Výzkumy také prokazují korelaci mezi stresory v dětství a rozsahem poruch psychického a fyzického zdraví v dospělosti (odkaz opět v článku). Z toho nezvratně plyne, že je třeba jasně deklarovat, že jakýkoliv trest – fyzický i psychický – je akt agrese, který má prokazatelné negativní dopady na zdravý psychosociální vývoj dětí a navíc vyvrací základní morální zásadu, že slabším se nesmí ubližovat. Pokud je rozpor mezi slovy a činy, platí činy. Pokaždé, kdy je dítě potrestáno, dostává velmi důležitou lekci: Není pravda, že nesmíme druhým ubližovat.
Můžeme, ale musíme být silnější. Takováto škoda na tvořícím se morálním systému dítěte nemůže být v žádném případě vyvážena faktem, že dítě ze strachu před trestem nebude opakovat nežádoucí chování.
Podstatné je, že tyto negativní dopady nemá jen týrání, ale i ojedinělé fyzické tresty a takzvané „běžné výchovné násilí“. Jsou situace, kdy dospělý použije svoji fyzickou převahu, zadrží ruku dítěte, aby něco nezničilo, někomu neublížilo, odtrhne bijící se děti, strhne dítě před vběhnutím do vozovky. Fyzická převaha není použita proti dítěti, jejím cílem není dítěti způsobit bolest, ponížit ho. I tak je však vhodné, aby byla dítěti vysvětlena. Na rozdíl od toho však i to sebemenší plácnutí dítěte po zadku naplňuje skutkovou podstatu násilí.
Často se stává, že když se děti chovají hrubě, dospělí pak na ně křičí a nadávají, nebo použijí jinou formu trestu, aby zajistili okamžitou změnu chování. Je tedy paradoxní, že když dospělí chtějí děti odnaučit ubližování druhým dětem, použijí fyzické násilí. Jeden z nejefektivnějších způsobů učení je učení nápodobou. Aniž by to dospělí zamýšleli, učí děti, že konflikty se řeší silou, agresí.
Samozřejmě, určité chování dětí nelze nechat bez odezvy. Jsou známy výchovné přístupy, které tyto situace řeší bez trestů, zato s opravdovým efektem: vedou k pochopení, jaké má takové chování důsledky pro ostatní, vedou k nápravě způsobené újmy a k vytvoření sociálně adekvátní alternativy takového chování v budoucnosti.
Dospělí trestají děti právě proto, že věří, že tresty tyto účinky mají. Je to však jeden z velmi škodlivých výchovných mýtů, který souvisí s velkou neznalostí psychologie dítěte. Výzkumy zabývající se motivací jasně ukazují, že nástroje vnější motivace, mezi něž vedle trestů patří i odměny, mají velice nepříznivé důsledky na vývoj osobnosti (zejména je dává do souvislostí teorie sebeurčení psychologů E. Deciho a R. Ryana).
