V kolika letech je dítě připraveno trávit čas mezi svými vrstevníky beze mě?
Jak poznám, že je na to dítě zralé?
Odpověď je jednoduchá a jsem si jistá, že ji všichni hluboko uvnitř znáte.
Odpověď zní: ve chvíli, kdy si to dítě přeje.
Možná se vám tahle odpověď nehodí. Potřebovali byste, aby bylo dítě zralé a připravené ve chvíli, kdy potřebujete vy. Takhle to ale miliony let evoluce nevymyslely. Společnost se změnila, ale mozek lidských mláďat funguje pořád podobně jako kdysi dávno. Že si jako dospělí něco toužebně přejeme, nebo se snažíme vývoj dítěte či své přesvědčení ohnout tak, abychom necítili vinu, na tom vůbec nic nezmění.
Rozumím vašemu dilematu, cítím vaši bezmoc, rozpolcení, zoufalství. Ale taky si ráda nalévám čistého vína.
Pro mě už je dnes po 20 letech rodičovství naprosto nemyslitelné dávat dítě kamkoli, kam nechce. Mám bohaté zkušenosti s velkými traumaty, které to může způsobit, a jejich obrovským vlivem na celý život, jak u sebe, tak u svého nejstaršího syna a u desítek dětí, které jsem jako učitelka poznala ve školce.
Jsem přesvědčená o tom, že kdyby všichni rodiče věděli něco o dětském traumatu (a možná uviděli své vlastní trauma z dětství), nikdy by už děti nenutili být někde, kde být nechtějí. Hledali by způsoby, jak postupně měnit své životy tak, aby děti mohly být jejich součástí všude tam, kde chtějí.
Jsem si jistá, že drtivá většina dětí se zdravou vazbou k rodiči chce sice být mezi ostatními dětmi, ale spolu s rodičem, a to do dost vysokého věku, třeba klidně do 8, 10 let.
Je to naprosto přirozené, to jen my si pod vlivem mnoha let institucionalizace dětství myslíme, že je normální něco, co je ve skutečnosti nepřirozené.
K tématu dětského traumatu doporučuji – jako obvykle – film Moudrost traumatu (Wisdom of Trauma), nebo knihy Gabora Matého či Petera Levina. Více u mě na webu v sekci Co čtu.
