Astrid si v klidu spí u prsa, já si nasadím sluchátka a pustím dokumentární seriál I am a Killer.
Miluju severské detektivky. Často čtu knížky o psychologii sériových nebo jiných vrahů. Fascinují mě zákoutí lidské psýché.
Přemýšlela jsem, proč mě tak baví koukat na rozhovory s lidmi, kteří spáchali fakt nehezké věci a ublížili nevinným. Došlo mi, že s nimi soucítím. S těmi vrahy.
Je to totiž skoro jako přes kopírák. Kdysi dávno byli prakticky všichni tihle lidi dětmi, které někdo týral, zneužíval, nemiloval je, byl na ně zlý. Nenarodili se jako zločinci. Přemýšlím vždycky, kolik možností ukázat těmhle dětem, že život není jen hrůza, strach a násilí, bylo promarněno. Jak by se jejich osudy mohly odvíjet úplně jinak, kdyby se našel někdo, kdo obnoví jejich důvěru ve svět.
Tyhle příběhy jsou dalším důvodem, proč jsem tak hluboce přesvědčená o tom, že chovat se k dětem s úctou, respektem, přijetím a láskou přináší benefity úplně všem.
Vztahy, které si vytvoříme doma, mají přesah mnohem dál než ke dveřím našich domovů. Naše děti se mohou jednou stát někým, kdo otevře oči někomu dalšímu.
Poslední dobou si všímám, jak ovlivňuje okolí to, jakým způsobem se jako rodiče chováme k Astrid. Často se lidi okolo tak nějak bezděčně usmívají. I když se Astrid třeba zrovna zlobí, tak pokud my dokážeme na její frustraci reagovat s láskou, respektem, pochopením a přijetím, je to, jako by z nás to všechno sálalo na dálku. Jako takový ten ohřívač vzduchu na zahrádkách v restauracích.
Tvoříme vlny. Přeju nám všem sílu a odvahu čeřit vody i dál.
