Bez nuceného vzdělávání a bez škol totiž nikdo nebude číst knihy.
Nikdo nikdy nikam nepojede hromadnou dopravou, přece se kvůli jízdním řádům nebude učit číst.
Vlastně nikdy nikdo nikam už netrefí, protože si nebude umět přečíst názvy ulic venku ani na mapě.
Nikdo nikdy už nic nesestaví, neb si nepřečte žádný návod. Možná leda tak nábytek z IKEA.
Vlastně všichni asi umřou na vedlejší účinky léčiv, protože si nepřečtou příbalový leták od žádného léku.
Celý internet přestane existovat, nikdo si na něm přece nic nepřečte. I když, kapitalismus je mocný, nejspíš se to všecko přesune do audia a videa.
Samozřejmě zkrachují všechna knihkupectví a vydavatelství časopisů.
Filmy i počítačové hry s titulky budou pasé.
Dopisy, pohledy, vzkazy na ledničku, nákupní seznamy, přání k narozeninám – s ničím z toho už se nesetkáme.
Nikdo nebude jíst v restauracích, protože si nepřečte menu. Nikdo si ovšem taky nic neuvaří doma, protože si nepřečte recept. Všichni zemřou hlady!
O vývěsních štítech, cenovkách, popiscích v muzeu nebo o graffiti ani nemluvím.
Pohotovosti přeplněné lidmi s anafylaktickými šoky na sebe taky nenechají dlouho čekat, protože si nikdo nepřečte složení potravin a obsah alergenů.
Firmy vyrábějící deskové hry samozřejmě zkrachují, nebo budou muset být v návodech ke hrám skutečně kreativní.
Billboardy, reklamy a letáky taky vlastně nebudou potřeba, nikdo si na nich přece nic nepřečte.
Když nebude škola povinná, nikdo už si nikdy nic nespočítá.
Nikdo už nebude nakupovat, nespočítá si peníze a nezváží zeleninu.
Nikdo nebude chápat předpověď počasí, protože nebude znát čísla.
Nikdo už nic nevyrobí, protože si nikdy nic nezměří.
Proto musí být vzdělávání povinné a jeho podobu a obsah musí určovat stát. Lidi jsou pitomí (a děti obzvlášť) a nedokážou sami vyhodnotit, jaké kompetence, znalosti a dovednosti k životu potřebují.
Ve skutečnosti jsem právě vyjmenovala jen malou část věcí kolem nás, z nichž se děti, které nechodí do školy – a nikdo je nikdy k ničemu nenutí, tak jako mou dvanáctiletou dceru – denně „učí”.
Nepotřebují školy. Nepotřebují učebnice, pracovní sešity, písemky, testy a zkoušení. Nepotřebují obrovská kvanta informací, které si nacpou do hlav, při testu je vychrlí a vzápětí zapomenou. (Schválně si zkuste otevřít nějakou učebnici ze základky a napište mi, co si z ní pamatujete dodnes.)
Čím je moje dcera starší, tím víc jsem v klidu, protože vidím, jak pohodově se pohybuje ve světě i přesto – vlastně asi spíš právě proto – že nikdy v životě nezažila žádné učení školního typu.
Ano, celých 12 let svého života se „fláká”! Myslím, že tak by asi většina lidí označila způsob našeho života.
Žádný řád, žádné povinnosti to nemá! Roste to pro kriminál!
No, já myslím, že to spíš roste pro šťastný a spokojený život. A taky to šťastný a spokojený život žije teď.
Když tomu totiž nevezmeme zodpovědnost za vlastní život, naučí se to vždycky přesně to, co bude skutečně potřebovat.
