Kéž by se víc mluvilo o vývojovém (!) traumatu a o dopadech nerespektující výchovy na celý život člověka…

Po několika měsících jsem včera měla slzy hlubokého smutku v očích. Tady na jihu se skoro nesetkávám s agresí vůči dětem, ale včera jsem potkala několik rodin z nějaké jiné země. Ochladilo se a maminka chtěla asi rok a půl starou holčičku obléct do mikiny. Ta nechtěla a začala hrozně plakat. Maminka nepovolila, dál jí mikinu oblékala a nakonec ji několikrát dost silně plácla přes zadek. Málem se mi rozskočilo srdce. Ta holčička tak usedavě plakala… Potom ji maminka pořád nutila, ať přestane brečet, ale holčičku nikdo neobjal, ani přítomný tatínek. Nakonec chtěla dudlík, tak jí ho dali. Měla jsem slzy v očích. Astrid to viděla a nechápala, pořád se ptala: „Co to dělá ta maminka?” Objímala jsem svoji holčičku a byla vděčná, že jsem aspoň do nějaké míry jí schopná dát to, co já jsem neměla, a co nemají miliony dětí na světě… Ani v nejmenším necítím potřebu odsuzovat ty rodiče. Už dávno vím, že je to jejich vlastní nezpracovaná bolest a s ní se pojící absence empatie. Kdysi jsem taky byla takový rodič! A pořád na mě má zranění z dětství dotírají. Jen prostě nedokážu necítit s těmi nevinnými dětmi, které vůbec za nic nemohou. Kéž by se víc mluvilo o vývojovém (!) traumatu a o dopadech nerespektující výchovy na celý život člověka… O tom, že trauma není jen to, co se nám stalo, ale i to, co se stát mělo, a neudálo se. Třeba přijetí našich emocí a postupná podpora v učení se jejich regulaci nebo bezpečná citová vazba.