Internetem už pár týdnů poletuje video, kterak americká učitelka děsí děti ve školce hororovou maskou. Děti křičí hrůzou a pláčou. V článku o kauze se psalo, že “vychovatelky čelí vlně kritiky” nebo třeba tohle: “Na dalších záběrech je vidět její kolegyně, která ženu s maskou nabádá, aby strašila jenom ty děti, které byly zlobivé. Na videu, které trvá přes dvě minuty, pak vychovatelka s maskou přistoupí k jednomu z dětí a ptá se ho, jestli zlobilo: „Mám tě odnést ven?“ Dítě brečí a snaží se skrýt si před ženou obličej.” A nakonec taky: “Vedení místní policie už informovalo, že o případu ví a bude se jím zabývat.”
Můžeme si o USA myslet cokoli, ale faktem je, že Česko a okolní země mají “tradici”, o kterou by se tamní policie jistě taky zajímala, zato většinová česká populace ji bere jako ohromnou srandu. V mnoha českých školkách, možná ve většině, se každého 5. 12. odehrávají scény velmi podobné těm, které vidíme ve videu z USA. Když jsem pracovala jako učitelka ve školce, většina rodičů nás žádala, abychom pozvaly na Mikuláše i čerta, “jen ať těm dětem pěkně nažene strach, aby nezlobily”. Odmítly jsme.
Přišly mi od vás stovky příběhů z dětství o tom, jak jste se každého 5. prosince počůrávali strachy, jak vás hrůzou zcepenělé strkali ožralí “čerti” do pytlů, jak jste už několik dní předtím zvraceli, jaký děs jste jako děti cítili, jak jste po takovém zážitku začali koktat a co všechno si z toho s sebou nesete dodnes. Psalo mi přímo i několik logopedek, že měly nebo mají v péči děti, které po takovém zážitku na Mikuláše stále koktají. Příběhy si můžete dohledat mezi více než 6000 screenshoty u mě na webu v sekci Trauma nebo ve výběrech na Instagramu.
Celá tahle hrůza přitom nemá s někdejší tradicí už skoro nic společného. Kněz Vojtěch Kodet říká: “Vychovávat děti strašením je zvrácené, ať to má jakýkoliv kontext, a nemá to s křesťanskou výchovou nic společného. Je jisté, že se děti musejí postupně učit překonávat strach, ale vždy nejprve v bezpečí otcovy nebo matčiny náruče a později alespoň v blízkosti někoho z rodičů. Rodiče mají být vždy garanty bezpečí a jistoty domova.”
Někdy cítím zoufalství a vztek, že tolik dospělých nevidí nebo zlehčuje dětské utrpení. Vždycky si pak ale uvědomím, že právě tihle dospělí jsou pořád těmi traumatizovanými malými dětmi. Kéž by se pro každého z nich našel někdo, kdo jim poskytne bezpečné prostředí pro zvědomění si svých hlubokých zranění.
A než se zeptáte: Jak to máme s Mikulášem nebo Ježíškem my? Dětem nikdy nelžeme, takže ani v tomto případě. Vzrušující tajemno a těšení se na něco si společně s dětmi užíváme jinými způsoby.
