„Uvnitř každého rodiče, v němž chování jeho dítěte spouští pocit vzteku, je dítě, které se kdysi necítilo v bezpečí, když se chovalo stejným způsobem.“ Amanda Erickson
A proto je tak důležité snažit se být k sobě laskaví tak, jak chceme být laskaví k našim dětem. Taky vám to často nejde? Býváte k sobě a na sebe taky tvrdí? Taky se týráte vším, co jste “pokazili” a “mohli udělat lépe”? Nejspíš k sobě takto přistupujeme proto, že naši rodiče se k nám chovali stejně. Možná v dobré víře nebo prostě proto, že nevěděli, jak to dělat jinak, velmi pravděpodobně si nesli svou vlastní nálož zážitků z dětství. A tak to jde dál a dál, z dítěte vyroste dospělý, který o sobě smýšlí přesně tak, jak se k němu chovali dospělí v jeho dětství. Dokud nezačne přemýšlet o kořenech, vracet se k sobě, ke svým pocitům, ke své intuici. Dokud nezačne hledat porozumění, nikoli viníky. A ani potom se nestane zázrak a nezměníme se přes noc v buddhistického mnicha. I potom je to náročná každodenní práce na sobě. Ale nic za to nestojí víc.
